JAN KLAPÁČ

* 27. 2. 1941 v Praze

PRAVÉ KŘÍDLO, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1972, stříbro ze ZOH-MS 1968, účastník ZOH-MS 1964 a MS 1965, 1966, 1969 a 1973, člen Klubu hokejových střelců (410 gólů).

V národním týmu

110 utkání, poprvé 18. 2. 1961 v Praze proti Kanadě 6:7, naposledy 15. 4. 1973 v Moskvě na MS proti Finsku 8:0; 56 gólů (19 ve svět. soutěžích), první v uvedeném premiérovém utkání, poslední 31. 3. 1974 v Moskvě na MS proti Polsku (14:1, 2 branky).

V lize

524 utkání v letech 1960 – 1975, 352 gólů; mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974, král ligových střelců 1966 (41 gólů).

Mezníky kariéry

1950 Karlovy Vary, 1960 Dukla Jihlava (do 1975), 1975 správa vrcholového sportu MNO, 1987 velitel Dukly Liberec, náčelník ASS Dukla Praha 1989 – 1997.

Ve druhé polovině šedesátých let požádala redakce Světa v obrazech hokejové reprezentanty, aby jí půjčili své snímky z dětských let. Jan Klapáč se tehdy čtenářům populárního týdeníku představil s cigaretou v ústech. Dobré mravy neutrpěly, šlo o stočený útržek papíru, kterým chtěl autor dodat portrétu na zábavnosti. Malý Honzík působil na snímku neodolatelně světácky. Po letech byl v elitní první pětce jihlavské Dukly spolu s Jiřím Holíkem za vzorňáka.

 V sezoně 1957 – 58 v Karlových Varech (odkud později zamířil do ligy také jeho bratr Miroslav) postoupil z dorostu do druholigového prvního mužstva a rok nato už byl s 20 góly jeho nejúspěšnějším kanonýrem v mistrovských zápasech. Přesto však, když o rok později dostal povolávací rozkaz s místem určení v Jihlavě, vyrazilo mu to dech. Nejprve ho ovšem čekal výběrový tábor v Opavě. „Bylo nás asi čtyřicet a téměř všichni měli aspoň skromné prvoligové zkušenosti,“ vzpomínal po letech. „Říkal jsem si, kdepak, chlapče, Jihlava! Jenže oni si mne vybrali…“ A zatraceně dobře udělali! Hned ve své premiéře v nejvyšší soutěži přispěl „Klapka“ k výhře Dukly nad Kometou (3:2) dvěma góly! Za rok už si zahrál i za národní mužstvo; na nominaci pro světovou soutěž si však počkal až do roku 1964.

 Zhruba tehdy přišla na svět útočná trojice, ve které hrál s oběma Holíky. „Hledali jsme se, hádali se,“ vrátil se k tomu později v jednom rozhovoru. „I v reprezentaci to vzniklo postupně. Jednou byli povoláni dva, pak jeden, jindy všichni, ale hned nás zase rozházeli po lajnách. Třeba na olympiádě hrál Jirka čtyřikrát, já dvakrát, a Jarda až v Sapporu 1972, na sklonku kariéry. V lize se nám zpravidla dařilo, jenže v dresu se lvem jsme to nějak neuměli prodat…“

 V první pětce Dukly dostával přihrávky do jízdy a s ohromující jistotou je proměňoval v góly. Nebo se zase stáhl do středu kluziště k centru Jaroslavu Holíkovi, odvedl tam soupeřova beka a vytvořil tak zelenou ulici k nájezdu z vlastní obrany Janu Suchému. Působí to jednoduše – a vlastně to jednoduché bylo. Jenže co na ledě fungovalo znamenitě, mimo led silně zadrhávalo. Honza, citlivý a na hokejistu až k nevíře slušný mládenec, velice těžce nesl už samotný slovník kritických projevů, kterými se k jeho hře vyjadřoval zejména centr a šéf formace i celého týmu. A Holíkové? „Znali jsme jejich vnitřní přesvědčení, že ho oni dva vlastně ,dělají’ tím, že mu vytvářejí gólové šance,“ zhodnotil někdejší zádrhel trenér Jaroslav Pitner v knize Hokejový generál. „Současně jsme ale věděli, že nutně časem pochopí svůj omyl, až budou vytvářet brankové příležitosti jinému hráči, který je však nebude schopen realizovat tak jako Klapáč, hráč s opravdovým čichem na góly a výtečný střelec. Dodnes drží rekord Dukly s 354 vstřelenými ligovými brankami a těžko ho někdo překoná. Góly totiž neomylně dával, i když hrál vedle Bukače nebo později s Kochtou.“

 Rozpad tria Klapáč – Jaroslav Holík – Jiří Holík neudělal dobře Dukle, národnímu mužstvu ani nikomu z těch tří, a tak Pitner nakonec dokázal o své pravdě přesvědčit obě strany sporu, nebo spíše nedorozumění – ale návrat „Klapky“ do národního mužstva před pražským mistrovstvím světa v roce 1972 musel dost těžce prosazovat i na předsednictvu svazu, které k tomuto bodu nominace zprvu zaujalo odmítavý postoj. Povedlo se, Klapáč vstřelil v úvodním utkání našeho týmu Švýcarům hned první gól a nakonec byl spolu s Václavem Nedomanským s devíti góly nejúspěšnějším střelcem mistrů světa! Po skončení aktivní dráhy se nevydal trenérskou cestou, ale vedle už zmíněných funkcí byl třeba také členem výboru Klubu olympioniků, předsedou svazové matriční komise… Naposledy poté, co byl sám uveden do Síně slávy, začal působit v její návrhové komisi.