JAN HRBATÝ

* 20. 1. 1942 Stražisko

PRAVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 12. 2015.

Držitel stříbrné medaile ze ZOH a MS 1968, třetí na MS 1969 a 1970, účastník MS 1967.

V národním týmu

57 utkání, poprvé 20. 1. 1964 v Brně proti Kanadě (6:0), naposledy 30. 3. 1970 na MS ve Stockholmu proti Finsku (3:5); 15 gólů (6 ve světových soutěžích), první při reprezentační premiéře, poslední 27. 3. 1970 na MS ve Stockholmu proti SSSR (1:5).

V lize

586 utkání v letech 1961 – 1979, 222 gólů; mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974.

Mezníky kariéry

1958 Prostějov, 1961 Dukla Jihlava (do roku 1979); 1980 šéftrenér vrcholového střediska dorostu a juniorů v Jihlavě, nějaký čas i asistent a hlavní trenér Dukly.

Hanáci z Prostějova byli v našem hokeji respektovaným pojmem již od roku 1932, kdy se probili do finále mistrovství republiky proti LTC. Alois „Lola“ Cetkovský, Zdeněk a Drahoš Jirotkové a Jan Michálek se v druhé polovině třicátých let minulého století zařadili do stálého kádru národního mužstva. Po osvobození působil Prostějov několika let v nejvyšší domácí soutěži, naposledy v sezoně 1952-53. Ale výborní hokejisté rostli v tom inspirativním prostředí dál. Mezi prvními borci, uvedenými roku 2008 do Síně slávy, byl i obránce brněnské Komety prostějovského původu Oldřich Machač; sedm let poté došlo také na Jana Hrbatého.

Severozápadně od Prostějova lze na podrobné mapě najít Stražisko. Krejčí Hrbatý, který tam doma šil pro konfekční velkofirmu OP, měl čtyři syny a čtyři dcery. Nejmladší ze všech byl Jenda. Kluk jako za groš kudla, ale od malička posedlý fotbalem – a když dostal od manžela jedné ze svých sester kanady a od bráchy hůl, zbláznil se také do hokeje. Ty první bruslařské boty mu byly o čtyři čísla větší. Vyřešil to tím, že do nich obouval papuče. A bezpočet hodin za zamrzlém rybníku z něho udělal bruslaře, jakému nebylo rovno široko daleko. Ve čtrnácti letech si v rodné dědině poprvé zahrál mezi dospělými. S opravdovým hokejem však začal až v šestnácti v Prostějově, kde se učil zámečníkem. Učil se rychle. Brzy se stal postrachem obránců a brankářů ve II. lize, takže nemohl uniknout pozornosti trenéra jihlavských vojáků. Jaroslav Pitner se neodříkal žádné prvoligové hvězdičky, kterou na Vysočinu přivedl povolávací rozkaz. Páteř týmu ale cílevědomě budoval na chlapcích z menších klubů, kterým se Dukla stala životní příležitostí. Tak do ní postupně přišla celá plejáda borečků z havlíčkovobrodské Kotliny v čele s oběma Holíky, Suchým a Augustou, tak se na bráně  jihlavských Velkých Kasáren roku 1961 hlásil i branec Hrbatý. Do prvoligového týmu naskočil onoho roku už v 5. kole ligy.

Rychlík z Vysočiny. Tak drobnému, zdánlivě křehkému, ale nebojácnému a odolnému hráči začali brzy přezdívat. Prý to poprvé vyslovil jeden z brněnských rozhlasových reportérů velice poslouchaného pořadu S mikrofonem za sportem. Nemohlo se to neujmout, protože bruslaři Honzova formátu se i v nejvyšší soutěži dali spočítat na prstech jedné ruky. Ale bylo by spravedlivější říkat Rychlík z Drahanské vrchoviny. Tam leží Stražisko a v něm rybník u nádraží, kde se vyučil na tak skvělého „šlejfířa“. V Prostějově složil zkoušku zralosti a v Jihlavě vystudoval proslulou Pitnerovu „Horáckou hokejovou univerzitu“. Do vyhlášené školy však dorazil nejen jako mimořádně talentovaný, ale i jako dobře připravený žák.

V jihlavských hokejových galejích nabral fyzičku. A v Dukle dozrál i na mistra jemného zpracování puku. Přesto dalo trenérovi pořádně zabrat, než ďábelsky rychlé pravé křídlo s holí v obráceném gardu prosadil nejprve do stálého jádra Dukly – a potom i do národního mužstva. Nedílnou součástí tehdy vládnoucí totality bylo i všudypřítomné a nekonečné „kádrování“. A teď se měl důstojníkem „lidové“ armády a státním reprezentantem stát – bratr kněze, ještě k tomu v padesátých letech vězněného… Pitner dokázal i to!

Zlatá léta hokejové dráhy Jana hrbatého byla svázána s jeho působením po boku Jardy a Jirky Holíkových v prvním útoku Dukly i reprezentace. V obou mužstvech na čas nahradil Jana Klapáče. Formace šlapala, ale měla jednu vadu: chyběla jí artilerie. A tak se do ní vrátil neomylný střelec Klapáč a “Hrbatka“ znovu rozvracel defenzívu soupeřů na křídle druhé nebo třetí řady. Vynikající dvojici vytvořil třeba s Jiřím Kochtou. Patřil ke generaci, která teprve připravovala nový vzestup našeho hokeje na světový vrchol. Co – a po jakou dobu – znamenal pro svůj tým, vyjadřují nad jiné výmluvně jeho osobní statistiky.