JAN HAVEL

* 10. 11. 1942 v Kolíně

PRAVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 18. 12. 2014.

Držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy z roku 1971, účastník MS v letech 1967, 1969 a 1971 a ZOH 1972, kde však do hry nezasáhl. Člen Klubu hokejových střelců.

V národním týmu

63 utkání (14 ve světových soutěžích), poprvé 8. 4. 1966 v Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadtu) proti NDR (9:3), naposledy 28. 1. 1972 v Tokiu proti Švýcarsku (7:2); 34 gólů (14 ve světových soutěžích), první a poslední v premiérovém a derniérovém utkání.

V lize

460 utkání v letech 1961 – 1975 a 286 gólů. Král střelců v ligovém ročníku 1967-68 (39 gólů).

Mezníky kariéry

1951 Tatra Kolín, 1961 Dukla Litoměřice a liga, 1962 Dukla Jihlava, 1963 Sparta Praha, 1975 Slavia Praha (do roku 1979); trenér 1978 Slavia Praha, 1980 Kralupy, 1981 Slaný, 1983 Kolín, 1985 Příbram (do roku 1987), 2007 juniorka Sparty.

Armáda je armáda, ale hokej je hokej. Za obvyklých okolností by k přesunu vojáčka z jedné posádky do druhé bohatě postačil třířádkový článek denního rozkazu, nadepsaný Svobodník Havel – převelení. Jenomže když jihlavská Dukla Honzu v prvním roce jeho základní služby půjčila své litoměřické jmenovkyni a do příští sezony ho chtěla zpátky, byl oheň na střeše. První ligu hráli nejen jihlavští tankisté, ale i litoměřičtí ženisté. A „Gusta“ Havel se mezitím stal idolem ústeckého zimního stadionu, kde měli litoměřičtí hokejoví vojáci svůj domácí led. Hned v prvním roce svého působení v elitní soutěži si z pozice týmu bojujícího o záchranu div nevystřílel titul krále ligových střelců! (Dodnes si nedá říci, že ho o něj nepřipravily jen zmatky v dobových kanonýrských statistikách.)

I k té své slavné přezdívce – mezi hokejisty mu dodnes nikdo jinak neřekne – přišel v Litoměřicích. Přišil mu ji trenér Antonín Haukvic. V době, kdy si devatenáctiletý Honza teprve zakládal na svou příští slávu, patřil už motocyklový závodník Gusta Havel k našim nejpopulárnějším sportovcům. A protože se i jeho hokejový jmenovec rád proháněl na motorce (občas mu to v zájmu jeho zdraví i další sportovní dráhy musel táta a po něm i vojenští páni zakazovat), nemuselo se pro přezdívku jít daleko.

Na rozdíl od většiny svých svěřenců, kteří měli nárameníky s hvězdičkami jen propůjčené a nikterak si na nich nezakládali, byl Jaroslav Pitner opravdovým důstojníkem, dbalým řádů. Ale také trenérem! Havla pro sezonu 1962-63 potřeboval, a tak ho na jejím prahu jednoduše unesl! Rozpoutalo to zákulisní bitvu mezi různými stupni velení a generály, kteří fandili těm či oněm. Čemu dát přednost? Posílení Jihlavských, kteří stále zřetelněji mířili k ligovému vrcholu – nebo udržení Litoměřických v soutěži? Došlo to tak daleko, že na bratislavský zimní stadion, kde se Pitnerův tým zúčastnil předligového turnaje, přišel dozorčí důstojník tamní posádky s rozkazem odvést svobodníka Havla a okamžitě ho eskortovat k jeho dosavadnímu útvaru! Nakonec to rozseklo až tehdejší ministerstvo národní obrany: hráč patří Jihlavě! Jeho staronového velitele ovšem čekal pěkný koberec…

Když Havel v následujícím roce dostříhal metr, získala mimořádně perspektivního útočníka a střelce Sparta. Teprve tam z původního centra definitivně udělali pravé křídlo – i pro národní mužstvo.

„Konstruktivní hráč, velmi dobrý bruslař s vynikajícím citem pro zakončení akcí,“ tak ho jednou větou charakterizoval trenér Karel Gut. „Gusta“ se uměl uvolnit, přečíslit soupeřovu defenzivu, v pravý čas přihrát – a hlavně vzít na sebe odpovědnost za zdárné zakončení útočné akce. Spoluhráči i fanoušci mu nejednou vyčítali, že v těžkých chvílích dost nevypomáhá obraně, že se vyhýbá tvrdým osobním střetům. Něco na tom určitě bylo. Ale nebyl prvním ani posledním vynikajícím útočníkem a střelcem, na kterého se dala vztáhnout taková kritika. Což třeba Stanislav Konopásek, excelentní levé křídlo první útočné řady našich prvních mistrů světa, působil na ledě jinak?  Možná by se byl i „Gusta“ Havel více uplatnil v časech, kdy našemu hokeji dominovala štvanická škola technického, kombinačního, vtipně tvořivého hokeje, která naší reprezentaci vynesla první velké triumfy...

Lidé jsou různí – a také hokejoví borci jsou jen lidé. Jan Havel nepatřil k bojovníkům, na potkání rozdávajícím tvrdé rány. Při svém způsobu hry jich sám schytal bezpočet, na nebezpečné útočníky jeho formátu měli protivníci vždycky spadeno. Jen neuměl rány vracet. Prostě to v něm nebylo. Ostatně jeho přínos týmu byl v něčem jiném. A byl nemalý. K dotvrzení toho názoru stačí znovu si přeletět očima výčet jeho ligových i reprezentačních gólů.

Patřil k hráčům, kteří z nejrůznějších důvodů nemohli být u toho, když roku 1972 národní mužstvo po třiadvacetiletém znovu vybojovalo pohár mistrů světa – ale tak či onak do té zlaté party také patřili.