IVAN HLINKA

* 26. 1. 1950 v Mostě

STŘ. ÚTOČNÍK, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, stříbro ze ZOH 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977; trenér vítězů ze ZOH 1998 a mistrů světa 1999, první evropský trenér, který vedl tým NHL (Pittsburgh Penguins) celou sezonu, 5. místo v anketě Český hokejista 20. století, Zlatá hokejka 1978, člen Klubu hokejových střelců (474 gólů), člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

256 utkání, poprvé 12. 3. 1969 v Praze proti Kanadě (2:1), naposledy 26. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SSSR (1:1); 132 gólů (51 ve svět. soutěžích), první 23. 11. 1969 v Praze proti Kanadě (5:2), poslední 28. 3. 1981 v Praze proti Švédsku (5:2).

V lize

525 utkání (1966 – 1981, 342 gólů).

Mezníky kariéry

1959 Litvínov, 1978 Dukla Trenčín, 1979 Litvínov, 1981 Vancouver Canucks, 1983 RV Zug, trenér 1985 Litvínov, 1994 generální manažer Litvínova a hokejového svazu, trenér 1997 Litvínov, 1999 Pittsburgh Penguins, 2001 Avangard Omsk; národní mužstvo 1991 s J. Walterem, 1993 se St. Neveselým (do r. 1994), 1997 se Sl. Lenerem, 1998 s J. Augustou a Vl. Martincem (do r. 1999).

Třetí trenérskou smlouvu u národního mužstva podepsal roku 2004. Dříve však, než se mohl ujmout jeho vedení, tragicky zahynul při autonehodě cestou na golf. Bylo mu padesát čtyři let. Co všechno mohl ještě vykonat pro český i mezinárodní hokej?

Roku 1978, kdy byl již trojnásobným mistrem světa, ale svůj největší úspěch měl stále ještě před sebou, uveřejnil Stadion rozhovor, který s ním udělal redaktor Richard Kozohorský. Pozoruhodné byly už první věty: „Ivane, netrpíte závratěmi?“ – „Netrpím. Proč se ptáte?“ – „Protože jste nahoře. Na vrcholu popularity. Fouká tam vítr ze všech stran a chvílemi tam může být i pěkně nevlídno. Jak je vám?“ – „Snažím se udržet.“ – „Jak to jde?“ – „To víte, skála. Mockrát se mi zdálo, že jsem dole něco nechal. Buď rukavice, nebo skoby. A taky to slušně klouže.“ Těmi rukavicemi nebo skobami z roku 2004 byl bezpečnostní pás v automobilu. Zůstal nezapnutý. Ivan to tak měl radši…

„Hlína“ byl mimořádně charismatická osobnost. Také hokejista, jaký se každý den nenarodí. A lídr. Ale tím by asi byl v každém oboru lidského podnikání, do kterého by se kdy pustil – kdyby se mu celoživotním údělem nestal právě hokej. V Litvínově byl uznávaným šéfem ligového týmu už v době, kdy stále ještě patřil k nejmladším v mužstvu. Je třeba tu snášet doklady, jaký byl hráč? Na sousední straně to všechno v kostce pověděl Karel Gut, který byl u těch tří titulů mistrů světa Ivanovým trenérem. A který ho také jako předseda svazu dokázal přemluvit, aby se i po předchozí hořké zkušenosti znovu ujal vedení národního mužstva právě v době, kdy se blížil olympijský Turnaj století v Naganu…

Strašně chtěl vyhrávat, a dokázal tou neuhasitelnou touhou strhnout a nakazit všechny kolem sebe. Od spoluhráčů nebo později od borců, které trénoval a koučoval, vyžadoval to, co oni očekávali od svého lídra a trenéra: plné nasazení. Ale ať už se pak dostavil vysněný úspěch, nebo pokus skončil propadem, dovedl v pravou chvíli povolit strunu napětí svou klasickou větou: „Hlavně se z toho neposereme.“

Při vrcholovém sportu – a vždy v jedné z hlavních rolí – dokázal získat inženýrský diplom z ekonomické vysoké školy. I v tomhle punktu klobouk dolů, leč autor této knihy se domnívá, že v té volbě studijného oboru bylo jakési nedorozumění. Ne, že by si nedokázal představit, jak Ivan Hlinka řídí velkou firmu, ale svým založením byl určitě spíše umělec, než technokrat. I na ledě nebo na střídačce básník a architekt, od každého trochu. V každém případě kumštýř. Občas také kouzelník. Mimochodem: už pomalu zapomínáme, že ve volných chvílích také rád maloval…

Ale vraťme se k již citovanému rozhovoru: „Jste na vrcholu. Byl jste někdy docela na dně?“ – „V pětasedmdesátém na mistrovství světa. Nebylo mi tehdy dvakrát, protože jsem měl strach, že mi tak tvrdá kritika ublíží.“ – „Ublížila?“ – „Dovedl jsem si z ní vybrat to, co pro mne bylo podstatné.“ – „Jak dlouho trvá, než se člověk z takového dna posbírá?“ – „Záleží na tom, jakou vědu z toho dělá.“ – „Jste typem člověka, který z něčeho dělá vědu? Na ledě tak rozhodně nevypadáte.“ – „Podívejte, já například vím, že za deset let už se mnou nikdo takhle debatovat nebude. Nebude to jednoduché, ale vyrovnám se s tím...“

Naštěstí pro český hokej se tenkrát mýlili oba aktéři velice zajímavého rozhovoru. Redaktor v tom, že Ivan už je na vrcholu. A on v tom, že za deset let už nikoho nebude zajímat. Ne za deset, ale za dvacet let vyplněných další tvrdou prací přišlo Nagano – a po něm se o „Hlínu“ zajímal celý svět…