FRANTIŠEK VANĚK

* 3. 12. 1931 v Uherském Ostrohu

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 4. 2009.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH-ME 1956 a 1960 a dalších MS 1957, 1958, 1959, 1961 a 1963.

V národním týmu

75 utkání, poprvé 26. 11. 1955 ve Stockholmu proti Švédsku (9:1), naposledy 2. 12. 1964 opět ve Stockholmu proti témuž soupeři (4:1); 24 gólů (14 ve svět. soutěžích), první 27. 1. 1956 v Cortině na ZOH-MS proti USA (4:3), poslední 12. 3. 1963 ve Stockholmu na MS proti Kanadě (4:4).

V lize

327 utkání v letech 1952 – 1967 a 148 gólů. Mistrovské tituly 1955, 1956, 1957, 1958, 1960, 1961, 1062, 1963, 1964, 1965 a 1966.

Mezníky kariéry

1939 Viktoria Uherský Ostroh, 1948 Loštice, 1949 Mohelnice, 1951 Královo Pole, 1953 Rudá hvězda / ZKL Brno, 1967 trenér ZKL Brno, 1970 MDS Olomouc, 1972 HC Sierre, 1974 ZKL / Zetor Brno, 1976 EHC Biel, 1982 Zetor Brno (do roku 1985).

Jeho rodný Uherský Ostroh se pyšníval šikovnými hokejisty; roku 1942 jim utekl postup do ligy až ve finále kvalifikace! Budoucího skvělého centra, „Hokejového profesora“, jak mu v letech jeho slávy s obdivem říkala celá země, však život už v patnácti letech zavál na sever Moravy, do Loštic a do Mohelnice. Hrál tam za dorost, a brzy i v týmu dospělých. V adventním čase roku 1950 hostila Štvanice dorostenecký turnaj za účasti vyhlášených líhní z LTC, I. ČLTK a Králova Pole. Prvenství však nečekaně patřilo družstvu z Přerova, které jediné doma nemělo umělý led! Senzací těch dnů byla hra podivuhodně vyzrálého vytáhlého středního útočníka vítězů Bouchalíka.

To jméno se později nikdy později v lize ani v reprezentaci neobjevilo. Ani nemohlo. Přerovští si pro svou pražskou misi sice zcela legálně vypůjčili mohelnického Vaňka, jenže až v rychlíku přišli na to, že pár dní před turnajem už oslavil devatenácté narozeniny. A tak hrál načerno na průkaz jistého Bouchalíka… Prasklo to už proto, že se o něho rázem velice zajímalo i ústředí. Takových talentů není nikdy nazbyt. Jen bruslení potřeboval zlepšit; nebylo divu, vždyť na umělém ledě poprvé v životě trénoval až v následující sezoně, když ho získali Královopolští. Už v ročníku 1951—52 se poprvé zapsal mezi střelce nejvyšší soutěže, ale obratníkem jeho pronikavého vzestupu se stalo až vytvoření Komety, ve které se soustředili nejlepší brněnští hokejisté, a zejména sezona 1954 – 55, ve které se trenérovi Eduardu Fardovi podařilo z vojáků základní služby (v brněnské detašované jednotce Pohraniční stráže) optimálně složit druhý útok: napravo vítkovický rychlík Zdeněk Návrat, nalevo kladenský srdcař Bohumil Prošek a v centru mozek a duše všeho počínání této slibné trojice: František Vaněk. V klíčovém utkání finálového turnaje ligy proti Spartě dostali mladíci za úkol udržet na uzdě elitní útok Zábrodského. Dokázali to, a ještě víc: sami zle zatápěli obraně Pražanů a František přispěl k triumfální výhře 8:2 dvěma nádhernými gólovými přihrávkami. Brno mělo poprvé v historii mistry!

Následující sezoně dominoval olympijský turnaj v Cortině. Očekávání byla veliká, ale ze známých důvodů bylo výsledkem pouze páté místo a kocovina po návratu domů. Vaňkův nováčkovský útok čestně obstál. Nastřílel 10 z 32 gólů našeho týmu a ze všech tří řad nejúčinněji bránil. Ti tři pak spolu hráli i v následujících dvou ligových ročnících, ale v národním mužstvu už se nesešli.

Roku 1958 nadělil osud Vaňkovi jeho životní levé křídlo: rožmitálského dravečka Josefa Černého, který do té doby stihl jednu ligovou sezonu v Plzni. Rychle našli společnou řeč a začali dávat koncerty. Tehdy se začalo mluvit a psát o profesorském hokeji Komety. Jeho architektem byl trenér Vladimír Bouzek, profesor v civilním životě. Jedním z nejvýraznějších „profesorů“ na ledě se stal absolvent elektrotechnické průmyslovky a posluchač Vysoké školy ekonomické, příští inženýr František Vaněk. Jeho osobní vrchol v národním mužstvu přišel na MS 1961 ve Švýcarsku, ze kterého se naši vrátili neporaženi – a po dvanáctiletém půstu opět s titulem evropských šampionů! Takhle Františkovu účast v turnaji hodnotila ústřední trenérská rada: „Přes bolestivé zranění zad dovedl uplatnit vysoké technické a taktické schopnosti. Dokázal patřičně usměrnit svá křídla. V narušování akcí soupeře byl velmi úspěšný, a vhodně přitom uplatnil i hru tělem. Plnil úspěšně i úkoly v oslabení.“

Tři roky poté byl vyřazen z olympijského týmu pro Innsbruck. Záměrem bylo, aby centři hráli na soupeře důsledný forčekink – a on prý se k tomu nehodil. Stejně se to nedařilo. A ukázalo se, jak moc Vaňkova tvořivost mužstvu chybí…