FRANTIŠEK VACOVSKÝ

* 13. 5. 1926 v Písku

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 7. 11. 2012.

Mistr světa a Evropy 1949.

V národním týmu

9 zápasů, poprvé 16. 1. 1949 ve Vídni přátelsky s Rakouskem (8:2), naposledy 13. 3. 1949 v Praze přátelsky se Švédskem (3:2); 1 gól 7. 3. 1949 v Českých Budějovicích v přátelském střetnutí s Rakouskem (16:2).

V lize

132 zápasů v letech 1946 – 1959 32 gólů, mistrovský titul 1951.

Mezníky kariéry

1942 ČASK Písek, 1946 Stadion České Budějovice – do roku 1960; v sezoně 1964 – 65 Spartak Písek; trenérská dráha 1961 Motor České Budějovice dorost, 1964 paralelně i juniorská reprezentace, 1966 Wiener EV – Rakousko, 1969 dorost Motor České Budějovice, později dorost PS České Budějovice, 1975 Tatra Kopřivnice – do roku 1977.

Jméno Raimonda Orsiho si jako přezdívku osvojil už v časech nekonečných klukovských půtek o mičudu na břehu Otavy. Italský útočník argentinského původu dal roku 1934 v římském finále fotbalového mistrovství světa Františku Pláničkovi vyrovnávací gól a zařídil tak prodloužení zápasu, v němž našim nakonec dost smolně a velmi nezaslouženě utekl pohár mistrů světa. A pokud si v tehdejším českém sportovním tisku pozorně prohlédneme obrázky, na kterých je i jihoamerická hvězda „squadry azzury“, nemůžeme si nepovšimnout jisté podoby.

Zhruba o desetiletí později patřil písecký „Orsi“ k nejlepším fotbalovým, ale především hokejovým dorostencům města. Na počátku roku 1944 se na pražské Štvanici odehrál veliký svátek mládežnického hokeje: po celý týden se tam týmy ze všech hokejových žup Čech a Moravy potýkaly v neoficiálním dorosteneckém mistrovství země. Aniž to kdo tušil, byla u toho i čtveřice budoucích světových šampionů z LTC – a také nejlepší hráč v konečném pořadí třetího Písku, sedmnáctiletý František Vacovský. Už tehdy se o něho začaly zajímat i přední pražské kluby. Když však o dva roky později v Českých Budějovicích otevírali zimní stadion, stal se posilou jejich týmu, ve kterém se pak na dlouhá léta stal opěrným pilířem defenzivy. I přes úctyhodný počet dosažených ligových gólů bylo těžiště jeho hry v předvídavé a důsledné obranné činnosti.

Jako jeden z prvních u nás cílevědomě uplatňoval kyčelní bodyček. „Nejsem žádný obr,“ vzpomínal na to po letech v knize Petra Turka, který s ním v samotném závěru jeho kariéry krátký čas působil v českobudějovických obranných řadách. „Na bodyčeky ramenem mně chyběla i váha.“ Ve filmovém týdeníku viděl legendární Trousílkův bodyček na Švýcara Schubigera. A když nějaký čas poté pražský „Dřevorubec“ jezdíval na zimní stadion V háječku, aby Jihočechům na trénincích předával své bohaté zkušenosti z mezinárodního hokeje, začali tu méně obvyklou variantu zastavení útočníka tělem nacvičovat spolu. Trousílek byl nepochybně schopný učitel – a Vacovský neméně schopný žák.

Před odjezdem na MS 1949 měl za sebou pár zkoušek v reprezentačním dresu. Cenné zkušenosti mu však nabídlo i několikeré hostování v mezinárodních zápasech v mužstvu LTC. „ Na Vacovského bylo v defenzivě spolehnutí,“ řekl mnohem později tehdejší hrající kouč národního mužstva Vladimír Zábrodský pro svou knihu vzpomínek. Rok poté se přesto už František mezi obránce pro Londýn nedostal a vyhnul se tak osudu řady spoluhráčů z týmu světových šampionů. Mohl tedy být k dispozici stavitelům nového národního mužstva. Přestože však byl podle mínění mnoha znalců nejlepším bekem ligy 1950 – 1951 a přestože o dva roky později z obrany nastřílel v 15 zápasech o body 12 gólů a spolu s Antonínem Španingerem ve skvělé formě odehrál celý finálový turnaj ligy prakticky bez střídání, svetr s lvíčkem už i jemu zůstal navždy odepřen.

Co ještě dodat? Snad už jen dvě pozoruhodnosti z úvodu a závěru jeho pestré trenérské dráhy. V Českých Budějovicích zavedl do té doby neznámou věc, letní přípravu dorostenců. A pro kopřivnickou Tatru jako hráče objevil budoucího kouče národního mužstva Aloise Hadamczika.