FRANTIŠEK TIKAL

* 18. 7. 1933 ve Včelné u Českých Budějovic

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Nejlepší obránce MS 1964 a 1965, účastník ZOH-MS 1960 a 1964 a dalších světových šampionátů 1957, 1958, 1959, 1963, 1966 a 1967; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

140 utkání, poprvé 18. 12. 1954 v Praze proti Švédsku (7:3), naposledy 28. 11. 1967 v Praze proti témuž soupeři 8:2; 30 gólů (17 ve svět. soutěžích) první v už zmíněném premiérovém utkání proti Švédsku, poslední 5. 8. 1967 v Garmisch-Partenkirchenu v turnaji proti Rumunsku (11: 0).

V lize

327 utkání v letech 1952 – 1968, 82 gólů; mistrovský titul 1953.

Mezníky kariéry

1948 Sparta Praha, 1953 Tankista Praha, 1956 Sparta Praha; hrající trenér 1968 ATSE Graz, 1971 Slavia Praha, 1973 I. ČLTK Praha, 1974 GKS Zaglebie Sosnowiec (do roku 1976).

Když Ota Pavel o Frantovi Tikalovi, pak i Franta o Otovi: „Jednoho dne jsem po neúspěchu v I. ČLTK sebral všechnu odvahu a vydal se na štvanický ,zimák‘, kde Sparta hledala nové naděje pro dorostenecké družstvo. Přišlo nás tam tehdy dost. Ostatní kluci se drali dopředu, já se držel v koutku, už jsem měl své zkušenosti. Trenéra dorostu tehdy ve Spartě dělal dnešní spisovatel Ota Pavel. Když ten zástup adeptů prořídl, všiml si mě a povídá: Ty jsi velkej, budeš hrát v obraně!“

Vida, kdo našemu hokeji objevil excelentního beka, jakých se ani na světových šampionátech nevídá mnoho! Ale o jakém neúspěchu v I. ČLTK tu byla řeč? Když Sokol po osvobození obnovil svou činnost, Franta se dal na nářaďový tělocvik, jak se říkávalo sportovní gymnastice, a dotáhl to až na dorosteneckého přeborníka župy. Leccos pochytal i ve fotbalové brance Čechie Praha I, která mívala hřiště uprostřed letenské pláně. Jenže on ze všeho nejvíc chtěl hrát hokej. Pořádný, v dobrém mužstvu. V klukovských půtkách o puk na zamrzlé Vltavě nebo na polévaných tenisových dvorcích v Podolí vynikal, ale chtěl daleko víc, a tak se šel přihlásit do klubu, ve kterém měli odjakživa dobrý dorost. Nezaujal je. Prý by musel lépe bruslit – a už ten hendikep nedohoní. Odešel se svěšenou hlavou a dlouho do něho nic nebylo. Ještě, že přece jen podnikl ten sparťanský pokus….

Když roku 1950 přišel do Sparty Vladimír Zábrodský, rychle odhadl možnosti urostlého a nebojácného obránce. Snahu co možná urychlit jeho růst komplikovala nesmyslná dobová regule: dorostenci nesměli hrát v mistrovských utkáních dospělých. Naštěstí sparťané často jezdívali na zájezdy, a tam si Franta zaválel dosyta. V lize 1952 – 53 už se točil ve trojici se zkušenými obránci Kristianem Ceem a Zdeňkem Ujčíkem., Byla to výborná škola. Kdyby tak na ni mohl navázat vyšším stupněm po příchodu Karla Guta! Napoprvé se ale minuli, protože branec Tikal na podzim narukoval do nově vytvořeného armádního týmu Tankisty. A když je rok poté postavili vedle sebe v národním mužstvu, u Tikala nadlouho zůstalo jen u toho debutu. Napoprvé obstál, i gól dal – jenže…

Jenže to bylo v časech neustálého a hysterického podezírání a kádrování. A Frantův otec i starší bratr Zdeněk nedlouho po únorových událostech emigrovali. Co kdyby si na některém zájezdu zamanul, že také zůstane za hranicemi? Že se vyrovná bekům národního mužstva? Že s Gutem by se stali obranou, kterou by nám většina soupeřů na světových šampionátech mohla jen závidět? Bolševický třídní boj byl neúprosný. A také strašidelně hloupý. Pod zorným úhlem hráčských kvalit měl Tikal nepochybně hrát už na šampionátu roku 1955 a v olympijském turnaji rok poté. Nakonec ho ale poprvé pustili až roku 1957, protože se hrálo v Moskvě…

Na zimní olympiádě ve Squaw Valley „Mrkavka“, jak mu říkali spoluhráči pro věčné pomžikávání na střídačce, nečekaně potkal bratra Zdeňka, který tam hrál – za Austrálii. Dokonce ho sestřelil a vyřadil až do konce turnaje. Hokej už je takový, nezná bratra…

Velký bojovník, odolný a do krajnosti tvrdý, ale vždy fair, proslul svou zvratnou kličkou, kterou se uvolňoval třeba i v nebezpečné blízkosti naší branky. Fanouškům při ní mnohdy tuhla v žilách krev. „Zprvu to byla z nouze ctnost, nenapadlo mne jiné východisko ze situace,“ vzpomínal. „Časem se mi z toho stal záměr, trik, který jsem si piloval. Ono to zase až tak riskantní nebylo, puk se dal v nejhorším zašlápnout. Platilo, že jediné se nesmí stát: ztratit jej, přenechat soupeři! Kolik věhlasných soupeřů jsem tou kličkou vyvedl z domečku… Pokaždé, když se povedla, zvedla mi sebejistotu.“ Dobíjela baterie i spoluhráčům, pro které byl Franta vždy jedním ze základních kamenů jejich jistot.