* 11. 1. 1942 ve Vilémovicích
PRAVÉ KŘÍDLO
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 18. 12. 2014.
Držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, účastník dalších MS v letech 1965, 1966 (pokaždé za stříbrnou medaili), 1969 a 1970 (dvakrát bronz); roku 1968 člen all stars týmu šampionátu.
95 utkání, poprvé 24. 11. 1964 v Praze proti SRN (8:0), naposledy 4. 10. 1970 v Praze proti Finsku (7:2); 26 gólů (z toho 14 ve světových soutěžích), první 4. 12. 1964 ve Stockholmu proti Švédsku (3:0), poslední 2. 10. 1970 v Praze proti Finsku (6:1).
398 utkání v letech 1961 – 1973, 174 gólů. Mistrovské tituly v letech 1962, 1963, 1964, 1965 a 1966.
RH / ZKL /Zetor Brno, 1961 liga, 1973 Karviná, 1975 Prostějov, hrající trenér 1978 Blansko, 1982 Velká Bíteš (do roku 1984).
Síň slávy nevyhledává své laureáty pouze mezi neprůstřelnými brankáři, žulovými obránci s drtivými střelami od modré čáry a smrtícími nájezdy na soupeřovu svatyni, nebo mezi útočníky s ohromujícími počty gólů, na jaké se vzpomíná ještě po létech, a gólových asistencí. Dovede ocenit i poctivé dělníky ledu s vysokým standardem dlouhodobě odpovědných a spolehlivých výkonů. Borce statečného srdce a nezměrné vůle, jakým byl v době svého působení v naší nejvyšší domácí soutěži i v reprezentaci brněnský křídelní útočník a celohřišťový bojovník, kterému je zasvěcen tento medailon.
Příběh ligové premiéry, který začal vyprávět sám jeho hrdina, dopověděli Zdeněk Meitner, Petr Fiala a Milan Řepa v cenné knižní kronice brněnské Komety. Takové vykročení na velkou scénu zažil málokdo. Mládenec, kterého do toho večera znali jen pozorní diváci zápasů dorostu nebo béčka, zaskočil v prvním útoku mistrovského týmu za největší klubovou legendu Vlastimila Bubníka, který si léčil zranění. Devatenáctiletý náhradník obstál se ctí. Svůj ligový křest oslavil dvěma góly a lvím podílem tak přispěl k výhře 4:3 nad Kladnem!
Kde se vzal? Bruslit a prohánět puk začal na rybníku na návsi v rodných Vilémovicích na jihomoravském Blanensku. Od klukovských let měl štěstí na trenéry, kteří dokázali rozeznat opravdový talent a dál jej rozvíjet správným směrem. Tím prvním byl pan ředitel Musil ze školy v sousedních Jedovnicích, znamenitý pedagog zapálený pro hokej. Sestavil školní tým a jezdil s ním zejména po městečkách a obcích Moravského krasu, kde přírodní led vždy vydržel o něco déle, a po širokém okolí. Hned v prvním utkání krajské soutěže škol nastřílel Franta šest ze sedmi gólů svého mužstva. A když pak Jednovničtí ve finále senzačně porazili i chlapce z proslulé hokejové školy v brněnské Elgertově ulici, přišel za ním doktor Martin Strnad, tvůrce poraženého týmu, ale současně i trenér mládeže Komety, aby mu nabídl místo v jejím dorostu.
Na svůj věk měl skvělou fyzickou kondici, a tak ho už v sedmnácti letech trenér ligového áčka Eduard Farda vzal sebou do přípravného kempu. Ale proniknout do základní sestavy mužstva, které v letech 1955 – 1961 vyhrálo s jedinou výjimkou všechny ligové ročníky, nebylo jen tak. Frantovi to vyšlo „až“ v devatenácti. Zato když se pak „Bubal“ vrátil na led, nemusel mít jeho dočasný zástupce o pevné místo v mužstvu žádné obavy, Vladimír Bouzek, který převzal taktovku po Fardovi, poskládal vynikající třetí útočnou formaci Komety. Dispečerem v centru byl Zdeněk Kepák, z levého křídla neúnavně dorážel na soupeřovu branku Jaroslav Jiřík – a napravo létal František Ševčík po ledě nahoru a dolů a žádný puk pro něho nebyl předem ztracený. V národním mužstvu se po čase mezi brněnská křídla postavil Jozef Golonka – a fungovalo to jedna radost!
Vrcholem Ševčíkova působení v reprezentaci se stal olympijský turnaj roku 1968 v Grenoblu. „Sbornou“ SSSR tam naši porazili 5:4. Jedním gólem k tomu přispěl i on, když pohotově změnil směr projektilu Josefa Horešovského od modré čáry. V posledním utkání se Švédy za stavu 2:2 nastřelil tyčku. Být to gól, byli by naši hokejisté přivezli domů olympijské zlato už třicet let před Naganem…
V olympijském hokeji se individuální pocty neudělují. Ale protože to byl zároveň světový šampionát, byl František Ševčík po skončení turnaje vybrán do šestky all stars. Jeho partnery v pomyslné útočné trojici byli Kanaďan Francis Huck a Rus Anatolij Firsov.
Když Vladimír Bouzek vzpomínal na hráče, které kdy vedl, o Ševčíkovi napsal, že byl nejlepším Strnadovým odchovancem. „Vynikající křídelní útočník se schopností účinně bránit… Velice skromný, poctivý hráč a velký bojovník.“ A ještě závěrečná věta Ševčíkova hesla v Malé hokejové encyklopedii: „Svým odpovědným přístupem k tréninku i utkání byl vzorem pro ostatní hráče.“