FRANTIŠEK KUČERA

* 3. 2. 1968 v Praze

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 7. 11. 2012.

Držitel zlaté medaile ze ZOH 1998, mistr světa 1999 a 2000, účastník MS 1989, 1994 a 1998; nejlepší obránce MS 1998 a 1999.

V národním týmu

121 utkání, poprvé 7. 9. 1988 v Praze přátelsky proti Švédsku (10:1), naposledy 9. 2. 2003 ve Stockholmu v turnaji proti Rusku (2:3), 14 gólů (6 ve svět. soutěžích), první 9. 4. 1989 v Plzni proti Kanadě (8:3), poslední 6. 2. 2003 ve Stockholmu v turnaji proti Švédsku (1:4).

V lize

462 utkání, 61 gólů; mistrovské tituly 2000, 2002, 2003.

Mezníky kariéry

Sparta Praha, 1988 Dukla Jihlava, 1990 Chicago Blackhawks, později Hartford Whalers, Vancouver Canucks, Philadelphia Flyers, Columbus Jackets, Pittsburgh Penguins, Washington Capitals, 1997 Sparta Praha, 2000 Chicago Blackhawks, 2002 krátce Sparta Praha a potom Slavia Praha (do roku 2004).

Sparťan od hokejového narození (i když si na „stará kolena“ pořídil mistrovský vavřín i se Slavií), byl podle Karla Guta „všestranně vybavený obránce s dobrým bruslením, tvrdý v osobních soubojích, přehledem ve hře, perfektní defenzivní činností, vyúsťující k rychlému založení protiútoku.“ Co ještě chtít od beka víc?

Snad jen, aby nebyl tak horká hlava. A to František zamlada byl, na ledě i mimo něj. Jednou v lize krosčekem srazil – rozhodčího, který neuznal Spartě gól, podle něho nespravedlivě. Byl to zkrat, stát se určitě neměl. Bylo mu devatenáct. Ponaučení přišlo tvrdé a on si je vzal k srdci. Od těch dob se k rozhodčím choval slušně a když s nimi musel jako kapitán mluvit, vyvaroval se i ostřejších výrazů. Ale v čase nešťastného krosčeku mu bylo devatenáct…Nedlouho na to na vojně v Jihlavě nad ním trenér Augusta jednou vypěnil tak, že ho poslal na dva týdny od hokejových tankistů k těm opravdovým. Do tanku ho pustit nemohli, to věděli, mohlo by to být po čertech nebezpečné pro něho i pro všechny kolem. Tak co s ním? Na papíře denního rozkazu se to jmenovalo služba v kuchyni. Když to bylo za trest, rovnalo se to nekonečnému čištění černého nádobí, nejlépe kartáčkem na zuby. Vojín Kučera to přežil s jednou rukou v kapse, ale pak se ještě rád vrátil do hokejových galejí.

Ligu poprvé okusil v sedmnácti letech. Rád vzpomíná na prvního parťáka v obraně. Ota Vejvoda (mimochodem, táta stejnojmenného pravého křídla z proslulé kladenské blue-line s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou) byl starý pardál, šestinásobný mistr ligy. Na Kladně se jim zdálo, že už ho nepotřebují. V té chvíli po něm sáhla Sparta – a nelitovala. Hra v obraně je o zkušenostech a o důsledném dodržování role. Zaučovat se do ní vedle zkušeného veterána, který to s tím mladým myslí dobře, je dar od pánaboha. „Ota byl úžasný dobrák. Mohl se na mne vykašlat, uhrát si své a klídek, ale on mi po celý zápas radil, povzbuzoval mne. Na to jeho věčné ,nebuď vyplašenej, ničeho se neboj, to bude dobrý’ do smrti nezapomenu. Když jsem vyrobil nějakou minelu, a každý bek jich ze začátku nadělá až až, zachránil situaci, přijel ke mně a zase: ,klid, neplaš se!’ Lepšího učitele jsem mít nemohl.“

Franta měl sparťanské srdce a potěžkat v dresu s velkým „S“ pohár mistrů ligy byl jeho velký sen. Jenže když se to roku 1990 konečně povedlo (a byla to obrovská sláva, od posledního sparťanského prvenství už uplynulo šestatřicet let!), on „válčil“ v Jihlavě. Dukla tehdy skončila devátá, napřesrok dobyla poslední ze svých titulů, ale to on už byl za Atlantikem. Nakonec se dočkal i ve Spartě – roku 2000, kdy Pražané k veliké radosti nejenom svých fanoušků po pěti letech zrušili panování multimilionářského Vsetína; tehdy byl po zásluze odměněn titulem Hokejista sezony. Hrál vedle dalšího navrátilce z NHL, expardubického Michala Sýkory, a šlo jim to spolu báječně. Říkalo se, že ti dva jsou nejlepší obranou v Evropě, a nejspíš to byla pravda. Další sparťanský titul přišel o dva roky později, tehdy si zahrál jen 10 zápasů v základní části soutěže. Ale ještě jedno plnohodnotné prvenství oslavil v barvách Slavie. Sparta už ho tak dalece nepotřebovala (nebo si to myslela), kouč červenobílých Vladimír Růžička to viděl jinak. A správně. Moc dobře si Frantu pamatoval z Nagana. Vždyť od těch slavných dnů uplynuly teprve čtyři roky…

Po posledním návratu ze zaoceánského vandru to František Kučera vzal za správný konec: s bratrem Vojtěchem (také jedna ligová sezona ve Spartě) postavil a provozuje na okraji Prahy v Letňanech hokejovou halu a věnují se tam hokejové mládeži. Občas tam přijíždí trénovat i sparťané. Hala má vlastní klub, Letce. Zřejmě vzpomínka na Filadelfii…