FRANTIŠEK ČERNÍK

* 3. 6. 1953 v Novém Jičíně

KŘÍDELNÍ ÚTOČNÍK, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Do Síně slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010. Mistr světa 1976, stříbro ze ZOH 1984, účastník MS 1978, 1981, 1982 a 1983; člen Klubu hokejových střelců (274 gólů).

V národním týmu

151 utkání, poprvé 27. 3. 1975 v Praze na Ceně Izvestijí proti Finsku (7:5), naposledy 19. 2. 1984 v Sarajevu na ZOH proti SSSR (0:2); 42 gólů, první 16. 11. 1975 v Helsinkách proti Finsku (3:1), naposledy 13. 2. 1984 v Sarajevu na ZOH oproti Finsku 7:2 (2 góly).

V lize

449 utkání v letech 1973 – 1984, 232 gólů; mistrovský titul 1981.

Mezníky kariéry

1963 Baník Ostrava, 1964 Vítkovice, 1976 Dukla Jihlava, 1978 Vítkovice, 1984 Detroit Red Wings, 1985 Kaufberen, 1986 Feldkirch, 1987 Graz; 1988 Vítkovice, generální manažer, 2000 prezident klubu; 1991 člen výkon. výboru ČSLH (8 let místopředseda; 2004 předseda komise mládeže).

Každý sportovec sní o takových chvílích. Když přijdou, musí z nich vytěžit všechno, co se dá. Tak, jako František Černík na pražském MS 1978. Turnaj byl dobře rozjetý: pět zápasů, pět vítězství. To poslední rozpoutalo euforii. 5:0 Kanaďanům bylo nejsprávnější odpovědí na loňské výsledky vzájemných zápasů ve Vídni i na to, jak tam ti drsňáci náš tým napořád mydlili. V další cestě však stáli Rusové. Po nich Švédové. A nejcennější body se měly rozdělovat až v nových vzájemných soubojích velké čtyřky.

V 8. minutě to holešovickou halou zaburácelo: „Čert“ dal první gól zápasu! První třetinu jsme i tak prohráli 1:2, ale ve 22. minutě bylo vyrovnáno. Zase „Čert!“ Chumel spoluhráčů vložil do poděkování vítkovickému rychlíkovi tolik nadšení, až mu z toho praskl řemínek přilby. Ze střídačky si pak dlouho pozorně měřil ruského gólmana. Kolikrát už jsme stali proti sobě? Až do dneška jsem ti dal všeho všudy dva góly. Tu máš ještě dva, aby se tamtěm nestýskalo. Kdybych ti tak mohl ještě přidat!

Sověti se znovu ujali vedení. V 36. minutě však přišel nádherný brejk, k němuž se vracejí řádky na sousední straně. Tři góly Rusům – a od levého křídla, jehož prvořadým úkolem byla urputná defenziva! Černíkův hattrick vytočil tým do největších obrátek. On už v tom pekelném tanci do branky puk neposlal, ale k jeho trefám se přidali Hlinka, Peter Šťastný a Ebermann. Naši vyhráli 6:4 a dva dny poté přejeli Švédy 3:2. Toho večera skóroval jenom jednou, ale gól pět minut před poslední sirénou byl vítězný a nadto takový, že si ho Göran Högosta jistě ještě dlouho pamatoval. A to byl hrdina oněch dvou večerů s číslem 14 na dresu do mužstva z Ostravy povolán až v předvečer zahájení šampionátu! Dvěma vítězstvími, na kterých se tak podepsal, naši parádně nakročili k čtvrtému světovému prvenství. Nakonec je ztratili až v posledním střetnutí nadstavbové skupiny. V opakovaném utkání s Rusy stačilo třeba i prohrát, ale jen o gól. Jenže to bylo o dva… I takhle zlomyslně krutý dovede být sport.

Hrdinovi oněch dvou holešovických večerů bylo deset, když se šel přihlásit mezi žáky Baníku. Na takového kloučka dost sebevědomě. A proč ne? Řadu kluků, kteří tam hráli, znal z veřejného bruslení a věděl, že by mu na ledě babu nikdy nedali. Když utekl rok a něco, rozhodl se pro Vítkovice. Možná proto, že tam na levém křídle v životní formě řádil jeho velký idol – Miroslav Vlach. Vítkovické žáčky vedli Eduard Remiáš a Jindřich Schober, mistři ligy z roku 1952. Dali jim solidní základy a postrčili je dál dobře fungujícím systémem, ve kterém Franta napořád předbíhal svůj ročník. Bylo mu teprve šestnáct, když ho Ladislav Štemprok začal zvát na tréninky áčka. A střelhbitý bruslař s nájezdy a kličkami odkoukanými od zbožňovaného Vlacha s každou novou zkušeností nabíral odolnost, nebojácnost a důraz harcovníka, který před nikým necouvne. Také v reprezentační pyramidě ho trenér dorostu Kubera posunul – dříve než musel – do tehdejší „devatenáctky“, která už rok co rok hrávala své mistrovství Evropy. Zúčastnil se ho dvakrát. Na přelomu let 1970 a 1971 v Prešově poprvé překonal Vladislava Treťjaka, rok poté ve Švédsku válel poprvé pod trenérem Gutem. Medaili si pokaždé přivezl bronzovou. Zlata se dočkal až na „pravých“ šampionátech; tam, kde je nejryzejší. Roku 1983 se tam dokonce stal kapitánem. Céčko nosil na dresu až do svého posledního mezistátního utkání v olympijském turnaji rok poté v Sarajevu.

Možná právě proto, že sám na sobě poznal přednosti propracovaného systému výchovy mladých hráčů v našem klubovém i reprezentačním hokeji, pustil se František Černík později s takovou vehemencí do funkcionářské činnosti ve Vítkovicích i ve svazu.