VLASTIMIL BUBNÍK

* 18. 3. 1931 v Kelči u Přerova

PRAVÉ KŘÍDLO

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Nejlepší útočník MS a mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1952, 1956, 1960 a 1964 a MS 1953, 1954, 1955 a 1963; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

127 utkání, poprvé 26. 3. 1949 v Olomouci v utkání proti Polsku (7:2), naposledy 7. 2. 1964 v Innsbrucku na ZOH-MS proti Kanadě (3:1); 121 gólů (58 ve svět. soutěžích), první v už zmíněném utkání proti Polsku, poslední 29. 1. 1964 v Innsbrucku na ZOH-MS proti SRN (11:2, 2 branky); člen Klubu hokejových střelců s 451 góly. V lize 286 utkání v letech 1949 – 1967, 306 gólů; mistrovské tituly 1955, 1956, 1957, 1958, 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965 a 1966.

Mezníky kariéry

1944 Královo Pole, 1953 Rudá hvězda / ZKL Brno,1966 Vítkovice (do roku 1968); trenér ZKL Brno 1971 (do roku 1972), 1973 dorost Zetor (bývalé ZKL) Brno, 1975 HC Jesenica (tehdy Jugoslávie, dnes Slovinsko), 1979 dorost Zetor Brno, 1979 sportovní třídy ZŠ Brno-Úvoz (do roku 1985).

Autoři knihy o brněnské Kometě položili Broňkovi Dandovi otázku, čím byla v padesátých a šedesátých letech tak výjimečná. Nezaváhal: „Měla Bubníka. V týmu hrála celá řada výborných hráčů, ale Vlasta byl stěžejní postava. Byl od přírody talent na všechny hry, ale hokej hrál famózně. Vynikající bruslař, skvělý technik se smyslem pro kombinaci a na tehdejší dobu byl nesmírně odolný a důrazný… Nesnášel prohry a zvlášť, když se mužstvu nedařilo, dokázal vybudit spoluhráče k maximální bojovnosti.“ Taková chvála od excelentního spoluhráče už něco znamená!

Štvanice ho uviděla poprvé ve finálovém turnaji dorosteneckého mistrovství republiky v roce 1949. Očekávalo se vítězství chlapců z LTC, ale ti v rozhodujícím utkání s Královým Polem utržili potupný výprask 1:7! Byl to pozápas mezistátního střetnutí se Švédy. Jak bývalo zvykem, v hledišti zůstal slušný díl diváků hlavního zápasu: „Omrkneme první třetinu a půjdeme“. Tenkrát valná většina zůstala až do konce. Brňané byli lepší, však jich později pár hrávalo ligu. Ale v čem byl hlavní zdroj vysoké výhry? Měli Bubníka! Až o několik dnů později slavil osmnáctiny, ale jak už byl hráčsky vyzrálý! Fanoušci na něm mohli oči nechat. Okamžitě ho se spoluhráčem Jiřím Pilnáčkem, s kterým si znamenitě rozuměl, nominovali do národního mužstva dospělých proti Polákům; po gólu přispěli ke skóre 7:2. Až potom, v další sezoně, si poprvé zahráli i v lize. A v jejím závěru už byl „Bubal“ mezi šestnácti hráči, kteří měli na světovém šampionátu obhajovat pohár mistrů světa! Večer toho dne, kdy výprava definitivně do Londýna neodletěla, došlo ke schůzce řady rozčarovaných reprezentantů ve Zlaté hospůdce za Národním divadlem. Vlasta, benjamínek týmu, oslněný tím, mezi jaké borce se dostal, tam zamířil také. Cestou potkal Vladimíra Bouzka a svěřil se mu, jak chce strávit čas do odjezdu brněnského rychlíku. „Lupínek“ nezapřel začínajícího pedagoga: „Víš co? Pojeď se mnou přes Třebíč. Vyjíždí to za chvilku a máš odtamtud dobré spojení.“ Vycházející hvězdička, pro kterou poslechnout starší spoluhráče bylo stále prvním přikázáním, si dala říci. I takové náhody rozhodují o lidských osudech…

Patnáct let oblékal dres s lvíčkem. Jeho prvním i posledním světovým turnajem byly zimní olympiády. Zúčastnil se jich čtyřikrát, poprvé v triu s Dandou a Charouzdem, podruhé s Bartoněm a Dandou, potřetí s Pantůčkem a Dandou, počtvrté s Waltrem a Vlachem (to už byli hráči další generace) – pokaždé jako pravé křídlo a tahoun prvního útoku! Roku 1956 po nešťastné Cortině odešel z národního mužstva. Nelíbilo se mu, stejně jako Dandovi, co na ně po návratu pokřikovali na ligových stadionech primitivové, zmanipulovaní několika úslužnými novináři. A chtěli vyjádřit solidaritu s Bouzkem, který se mezitím v klubu i v reprezentaci stal jejich trenérem a byl politickými funkcionáři, kteří nezdar zavinili, předhozen jako viník.

Ti dva vynechali tři světové šampionáty – ke škodě své i našeho hokeje. Bubníkovi se ale po lvíčku stýskat nemuselo – jako vynikající centrforvard v té době často nastupoval za fotbalové národní mužstvo. Moc nechybělo, a byl by jel i na světový šampionát do Švédska. Roku 1960 však patřil do bronzového týmu mistrovství Evropy.

Když se konečně uskutečnil první zaoceánský zájezd, Bubník ani Danda neodolali a vrátili se mezi hokejové reprezentanty. Kdo by si nechtěl zahrát v Kanadě? Rok poté Broňkovi vystavila stop pro světový šampionát zlomená noha, ale Vlasta byl mozkem i srdcem, šéfem i nejstatečnějším bojovníkem pronikavě oslabeného týmu, který sahal po světovém prvenství a po dvanácti letech znovu vybojoval alespoň evropské. Skvěle tam chytal Josef Mikoláš. A také měli Bubníka…