VINCENT LUKÁČ

* 4. 2. 1954 v Košicích

ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1977 a 1985, účastník ZOH 1980 a 1984, MS 1982 a 1983. Člen Síně slávy slovenského hokeje.

V národním týmu

146 utkání, poprvé 14. 11. 1973 v Berlíně s NDR (6:3), naposledy 3. 5. 1985 v Praze na MS proti Kanadě (5:3); 70 gólů (19 ve světových soutěžích), první 27. 3. 1975 v Praze v Ceně Izvestijí proti Finsku (7:5), poslední 25. 4. 1985 v Praze na MS proti Švédsku (7:2, 2 góly).

V lize

515 utkání v letech 1971 – 1985, 390 gólů; mistrovský titul 1982, král ligových střelců 1980 (43 gólů) a 1983 (49).

Mezníky kariéry

1967 VSŽ Košice, 1981 Dukla Jihlava, 1982 VSŽ Košice, 1985 Rosenheim, 1987 Wiener EV, 1988 Londýn a Glasgow, asist. trenéra, 1992 – 93 a 1994 – 95 Košice, trenér 1996 – 97 Košice; současně 1996 – 1998 asist. trenéra Golonky u reprezentace Slovenska.

Když se roku 1983 v 15. ročníku ankety o Zlatou hokejku stal jejím laureátem devětadvacetiletý pravý křídelní útočník Vincent Lukáč z Košic, osmý v historickém pořadí laureátů, druhý ze Slovenska po Peteru Šťastném, většinu televizních fanoušků to překvapilo; odborníky ale určitě ne. Tým z východoslovenské metropole stoupal po ligovém žebříčku; ještě roku 1981 byl devátý, pak osmý, teď ale už pátý. (Tažení k vrcholům pak pokračovalo, roku 1985 se zastavilo na pozici vicemistra s velice uctivým odstupem patnácti bodů za šampiony z Jihlavy, ale rok poté už se v Košicích poprvé slavil titul. Košičtí to pak v československé lize stihli ještě jednou, roku 1988.) Vinco byl nejlepší z tří bratří, kteří v týmu košických hutníků, podobně jako už před nimi bratislavské trio Šťastných, původně tvořili celou útočnou formaci. První skončil už v závěru 70. let nejstarší Imrich. Na ledě pak oběma sourozencům chyběl, ve třech jim to šlo znamenitě. Pravda je, že Vinco, světový šampion z roku 1977, se až do roku svého velkého individuálního úspěchu ve Zlaté hokejce nikterak výrazně neprosadil. Už roku 1977 byl za Milanem Novým druhý v pořadí ligových kanonýrů, roku 1980 dokonce poprvé střelecký dostih vyhrál (před Jaroslavem Pouzarem), ale do pořadí na předních pozicích Zlaté hokejky to nikterak nezasáhlo. Až roku 1982 v ní skončil sedmý; o dvě místa ho přitom přeskočil klubový kolega Igor Liba.

V sezoně 1982 – 83 to košický blesk, hrající na pravém křídle přes ruku, pořádně rozpálil! Ze 176 košických ligových gólů sám nasázel soupeřům 49! Věhlasného ostrostřelce Jiřího Lálu nechal za sebou o 12 úspěšných tref! Díky 19 asistencím vyhrál i soutěž produktivity; tam už jeho náskok před Pavlem Richtrem, který nasbíral úctyhodných 44 přihrávek, nebyl tak ohromující. Díky součinnosti s o tři roky starším a slavnějším bratrem dosáhl solidního umístění v žebříčku produktivity i Jozef Lukáč: 19 gólů a 33 asistencí mu zajistilo 9. místo. Z hráčů Košic byl tentokrát hned po bratrovi nejlepší.

Slovenským protějškem Zlaté hokejky býval „Top Tip“, odbornická anketa fotbalového a hokejového týdeníku Tip, určující nejlepšího brankáře, obránce a útočníka sezony. Výsledky byly experty vysoce ceněny. Anketa měla dva proudy. Jeden se opíral o poznatky tehdejšího ústředního trenéra Luďka Bukače z dokumentace ligových klání, ve druhém bodovaly hlasy všech prvoligových trenérů, obou koučů reprezentace a předsedy ústřední trenérské rady. První místa v obou liniích zajistila Vincentu Lukáčovi suverénní prvenství.

Na MS 1983 hrál první útok reprezentace poprvé ve složení Lukáč – Rusnák – Liba. Dárius Rusnák s šesti góly byl nejlepším střelcem mužstva, druhé místo si vystřílel Lukáč (5). V žebříčku produktivity byl ze všech našich hráčů nejvýše Liba, který sice skóroval jen dvakrát, zato si připsal 8 asistencí. V celkovém pořadí skončil osmý, Rusnák čtrnáctý, Lukáš čtyřiadvacátý; z dalších byl Vladimír Caldr třiatřicátý. Co do úspěšnosti střelby měl však Lukáč nejlepší koeficient ze všech účastníků turnaje, druhý byl Lotyš Helmus Balderis z týmu SSSR.

Když se Vinco stal hokejistou roku, zeptal se ho jeden pražský redaktor na jeho nejcennější vítězství a gól v dosavadní kariéře. „To bylo na loňském šampionátu ve Finsku,“ odpověděl. „Vyhráli jsme 3:2, dal jsem dva góly. Můj zatím nejmilejší byl druhý z nich. Vítězný – půldruhé minuty před koncem!“ A osobní pocta, která by ho potěšila nejvíc? „Stát se na některém z příštích šampionátů nejúspěšnějším střelcem a být vybrán do jeho hvězdné šestky.“

Tak tohle přání se sympatickému Vincovi nevyplnilo. Ale nakonec bral asi raději to, co mu vyšlo, i když to byly pocty pro celý tým: roku 1984 přidal do své sbírky trofejí olympijské stříbro a rok poté druhé zlato ze světového šampionátu. Po osmi letech…