PAVEL WOHL

* 5. 1. 1942 v Praze

BRANKÁŘ, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 7. 11. 2012.

Jako trenér účastník MS 1989 a 1990.

V lize

jako hráč 360 utkání v letech 1960 – 1973; jako trenér mistrovský titul 1993 (s Josefem Horešovským).

Mezníky kariéry

1954 Tatra Smíchov, 1956 PZ Praha, 1960 Sparta Praha, 1961 Dukla Jihlava, 1963 Sparta Praha, 1973 Hradec Králové; trenér 1974 Chomutov a reprezentace do 18 let, 1977 Sparta Praha s Luďkem Bukačem a do roku 1979 i reprezentace do 20 let, 1980 Rosenheim, 1985 Sparta Praha, 1988 národní mužstvo se Stanislavem Neveselým (do roku 1990), 1992 Sparta Praha (do roku 1995); 1990 – 1996 prezident Sparty.

„Pavel Wohl toho pro český hokej vykonal víc než dost jako dlouholetý brankář Sparty, který svými výkony šlapal na paty reprezentantům, jako trenér za hranicemi i doma i jako ctižádostivý klubový prezident. Ale zápis do historie by si zasloužil už za to, že ještě jako žák přivedl do branky i svého kamaráda Jirku Holečka,“ napsal autor této knihy před řadou let v jiné, věnované českým hokejovým gólmanům. To je samozřejmě jen bonmot. Důvody Wohlova uvedení do Síně slávy českého hokeje je třeba hledat jinde. A najde se jich opravdu dost.

Jako nejvýraznější talent mezi pražskými adepty brankářské slávy patřil v 50. letech k prvním dorosteneckým účastníkům letní školy gólmanů v Třeboni, kterou dal dohromady ústřední trenér Jiří Hertl, sám někdejší reprezentační kolega Bohumila Modrého. V osmnácti přišel Pavel do ligy a brzy v ní přes své mládí patřil k nejsledovanějším gólmanům. Praktické rady z Třeboně i teorie, načerpaná studiem na fakultě tělesné výchovy a sportu, na něm byly znát. Měl styl, víc než jiné gólmani se snažil rozehrávat kotouč holí. Ve Spartě měl dlouho své jisté. Víc ligových zápasů za ni v celé její dlouhé a pohnuté historii odchytal pouze Petr Bříza. Kdyby si byl Pavel tak úspěšně počínal v kterékoli jiné evropské zemi s výjimkou snad jen Švédska a Ruska, byl by nepochybně po léta reprezentační jedničkou. Jenže naše národní mužstvo, to byla jiná káva! Právě v brance mělo napořád nejpevnější pilíř. Když Pavel začal sklízet první ligové úspěchy, působili v reprezentaci Josef Mikoláš a Vladimír Nadrchal. Když ti dva přivezli roku 1961 ze světového šampionátu „plány“ na výrobu brankářské masky podle té, ve které vychytal titul mistra světa Kanaďan Seth Martin, patřil pak k jejím prvním našim uživatelům. Pepíka a „Náču“ časem vystřídal Vlado Dzurilla a nakonec i Jirka Holeček, kterého Pavel před lety do branky sám přivedl… Zase stálice! Žádný jiný brankář si v těch časech nemohl dělat nějaký trvalý nárok…

Chtěl být trenérem a cílevědomě se na to poslání připravoval – mimo jiné i získáním doktorátu. Od Luďka Bukače si v době jejich těsné spolupráce vzal mnohé, ale na jeho tvrdost ve své vlastní činnosti nevsázel. Věřil, že hráče přivede k poznání, co je pro úspěch podstatné a nezbytné. A dařilo se mu to. Tohle o něm řekl Petr Hrbek, jeden z jeho svěřenců ve Spartě i v reprezentaci: „„Ivan Hlinka a Pavel Wohl byli dva trenéři, které jsem uznával ze všech nejvíc. Věděli, že sedmdesát procent výkonu dělá hlava. Hokej je o psychice. Wohl navenek působil jako distinguovaný, uhlazený pán. Ale měli jste ho vidět v kabině. Spustil vodopád pokynů, neuvěřitelně nás vyhecoval. Byli jsme za něho ochotni padnout.“ A podobně se vyjadřovali i mnozí jiní. Často třeba Vladimír Růžička.

Jako kouč národního mužstva skončil, když se funkce vzdal na protest proti rozhodnutí rozšířit ligu z dvanácti na čtrnáct týmů. Na rozdíl od trenérů praktického založení, kteří brali věci, jak přicházely, si okamžitě spočítal nevyhnutelné následky: Při neustálém odlivu hráčů do zahraničí bude při čtrnácti účastnících tím větším problémem doplňovat prořídlé řady novou krví a vytvořit v jednotlivých mužstvech potřebné konkurenční prostředí. A při rytmu tří ligových utkání v týdnu ubude i čas pro trénink a obnovu sil. Nutné škrty půjdou na úkor času pro přípravu národního mužstva… Stanislav Neveselý s Wohlovými závěry plně souhlasil, přesto se na rozdíl od svého partnera rozhodl v práci pokračovat. Vývoj věcí dal trenérově analýze jednoznačně zapravdu.

Spartu pak spolu s Josefem Horešovským přivedl k poslednímu federálnímu mistrovskému titulu – a obdobného vavřínu dosáhl dvakrát během působení v Německu. Jenže co to bylo platné, když reprezentace přišla o trenéra, který pro ni mohl ještě mnoho vykonat?