PAVEL RICHTER

* 5. 12. 1954 v Praze

KŘÍDELNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1985, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1984, účastník MS 1978, 1981, 1982 a 1983.

V národním týmu

137 utkání, poprvé 27. 3. 1975 v Praze přátelsky proti Finsku (7:5), naposledy 3. 5. 1985 v Praze na MS proti Kanadě (5:3); 39 gólů (14 ve svět. soutěžích), první v uvedeném premiérovém utkání, poslední 27. 4. 1985 v Praze na MS proti Švédsku (7:2).

V lize

485 utkání v letech 1973 – 1985, 181 gólů.

Mezníky kariéry

1960 Motorlet (I. CLTK) Praha, 1973 Sparta Praha, 1979 Dukla Trenčín, 1980 Sparta Praha, 1985 Kloten, 1986 Kaufberen, 1988 Norimberk, 1990 Weiden, trenér 1992 Slavia Praha, 1998 Sparta Praha (do roku 2000).

Hned ve druhém utkání pražského šampionátu v roce 1978 naši reprezentanti málem zakopli o Finy. Seveřané do zápasu vtrhli jako vichřice, v úvodní minutě druhého dějství už vedli 4:1. Holešovickou halu obestřely chmury. Naštěstí začal čarovat sparťanský nováček světové soutěže. Nahrál Hlinkovi na gól, který začal otáčet skóre, a třikrát dostal protihráče do situace, v níž ho (ani sami nevěděli, jak se to stalo) faulovali. Všechny tři přesilovky byly proměněny v góly a nakonec to bylo 6:4 pro nás. Sedm let poté znovu v Praze na jubilejním 50. mistrovství světa nám výhra 7:2 ve střetnutí se Švédy zajistila postup do finálové čtverylky. „Nejlepším naším hráčem byl vyhlášen Pavel Richter, který nevyzpytatelnými kličkami, stahovačkami a klamáním tělem dělal švédským obráncům veliké potíže,“ stálo pak psáno v knížce Mistři!, kronice soutěže. „Cenu mu předal Vladimír Martinec, a tak se v hale konalo setkání dvou hokejových romantiků.“

K vítězství nad Švédy přispěl hrdina zápasu i gólem, který byl v dresu se lvem jeho posledním. V té chvíli to ještě netušil, ale i kdyby – jak ho známe, určitě by se tím netrápil. Melancholie, smutek, to není nic pro magistra práv, který dnes podniká na poli řeznictví a uzenářství. Platilo, platí a vždycky bude platit, že kde je Pavel Richter, tam není místo pro kyselé tváře a vrásky. Ten malý velký muž hokejových arén je prostě sestaven ze samé srandy (on by určitě neřekl legrace), hecu a nezničitelného optimismu. A co se týče těch práv, „nechtělo se mi na vojnu, a když jsem dokončil gymnázium, rozmýšlel jsem, co dál. Zda jít jako Wohl, Horešovský či Eysselt na FTVS, nebo na práva. Protože jsem slyšel, jaké měli ostatní sparťané na fakultě tělesné výchovy a sportu problémy, že je neustále buzerovali kolem docházky a nutili účastnit se třeba lyžařských kurzů, rozhodl jsem se pro právnickou fakultu,“ vzpomínal v už citované sparťanské klubové kronice.

Byl jedním z posledních odchovanců někdejšího I. ČLTK, proslulé líhně, jejíž produkce kdysi započala Jaroslavem Drobným. Bylo mu šest let, když poprvé oblékl dres mezi mladšími žáky. V reprezentaci do 18 let se uplatnil až na hraně přechodu do vyšší věkové kategorie, světové šampionáty „U 20“ ho zcela minuly, zato ligu hrál ještě dříve, než oslavil devatenáctiny. To už samozřejmě ve Spartě. Na podzim 1973 nastoupil hned v utkání úvodního kola, když na poslední chvíli nahradil po boku dvou Václavů, Honce a Černého, zraněného Jiřího Nikla. Dres číslo 8 zdědil po Petru Kašťákovi. „Tehdy končila sada dvaadvacítkou a tak se přebírala čísla, která byla volná po hráčích, co odešli.“ Byl to první ligový zápas, ve kterém sparťanskou branku po návratu z Košic hájil Jiří Holeček, a k úvodnímu buly se postavili další světoví šampioni, Jiří Kochta a Ivan Hlinka… „Porazili jsme doma Litvínov a já dal Kapounovi úvodní gól už po deseti minutách hry. V soupisce jsem figuroval jako devátý nebo desátý útočník. I když se hrálo jen na tři útoky, trenér Bukač sázel na mladé. A tak, ačkoli jsem později nastupoval především s Kochtou a Vorlíčkem, a ještě se v jejich útoku střídal s Víchou, nakonec jsem odehrál 43 utkání!“

„Univerzální útočník s vynikající technikou hole a prostorovou orientací, s vtipem ve hře na malém prostoru.“ Tak ho charakterizoval karel Gut v knize 100 let českého hokeje. Onen důvtip na kapesníčku měl, stejně jako u mnoha dalších pražských hvězd, vyrostlých od dětských let na Štvanici, hluboké a logické kořeny už v žákovských začátcích. Tréninky nejmenších hokejistů se už od otevření zimního stadionu až po jeho nedávné nešťastné zbourání odehrávaly na „nudli“ – ledové ploše zvící jedné třetiny hokejové kluziště za hrazením u branky vzdálenější od Hlávkova mostu, po kterém se přicházelo nebo přijíždělo k onomu posvátnému místu několika hráčských a fanouškovských generací…