MARTIN PROCHÁZKA

* 3. 3. 1972 ve Slaném

LEVÉ KŘÍDLO

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel zlaté medaile ze ZOH 1998, mistr světa 1996, 1999, 2000 a 2001, účastník dalších MS 1995, 1997, 1998 a 2002; člen Klubu hokejových střelců (373 gólů).

V národním týmu

186 utkání, poprvé 11. 3. 1993 ve Stockholmu v turnaji proti Rusku (6:1), naposledy 7. 9. 2003 v Pardubicích v turnaji proti Švédsku (1:2); 57 gólů (29 ve světových turnajích) první 9. 11. 1993 ve Stuttgartu v turnaji proti Švýcarsku (7:2), poslední 4. 5. 2002 v Jönköpingu na MS proti USA (5:4).

V lize

718 utkání v letech 1989 – 2008, 316 gólů; mistrovský titul 1999.

Mezníky kariéry

Kralupy nad Vlt., 1986 Kladno, 1996 AIK Stockholm, 1997 Toronto Maple Leafs a Atlanta Thrashers, 1998 Vsetín, 2000 Vítkovice, 2002 Voskresensk a Avangard Omsk, 2003 Kladno.

Že malý portrét v záhlaví této stránky se jako vejce vejci podobá velkému snímku na té sousední? To tedy podobá! A takových by se našlo ještě dost, protože Martin Procházka dával hodně gólů a uměl se z nich radovat jako málokdo. Za Atlantikem si ale té radosti moc neužil. Jak se dostal do Toronta, víme už ze závěru příběhu Pavla Patery na přecházejících stránkách. Že to třeba nebude to pravé ořechové, toho se bál předem. A nemýlil se: „Dlouho jsem s odchodem do Kanady váhal. Obával jsem se, abych tam neseděl. Když jsem se pak konečně nechal zlomit, mé předtuchy se vyplnily.“ On to byl omyl od začátku a z podstaty. Jak už jsou za oceánem posedlí individuálními statistikami, může jim snadno uniknout, že existují hráči, jejichž hokejový kumšt se spoluprací na ledě ne pouze sčítá, nýbrž zdvojmocňuje, popřípadě ztrojmocňuje. Co věděli ve Spartě, i když jim to nakonec nebylo nic platné, co pochopili ve staroslavném stockholmském klubu AIK, na to pánové z Maple Leafs a později z Dallasu nepřišli: že když chtějí Procházku, měli by chtít také Pateru. A opačně. Protože jinak to nedává smysl. Ti dva se nechali roztrhnout a trápili se tím pak oba. Pavel asi víc; už jsme si pověděli, že je trochu jiného založení. Martin vzal ten nevydařený pokus dobýt Toronto jako neodolatelný pan Metek své omyly a přehmaty ve Slavnostech sněženek: „Pamatujte, že chybami se člověk učí!“ Slovy někdejšího levého křídla kladenské blue-line po návratu do vlasti to vypadalo takto: „Jako zkušenost to angažmá beru, ale jsem rád, že jsem zase zpátky doma. Asi nejsem ten pravý bourák pro NHL, s tím se musím smířit.“

Ona je otázka, i kdyby je některý tým NHL angažoval jako dvojici, zda by je tam stejně rychle od sebe neroztrhli a nestrčili každého do jiné řady. I když už si za velkou louží hodně vzali z evropského hokeje, leccos je tam stále trochu (či spíše trochu hodně) jinak. A když připustíme, že by ti dva nakrásně hráli stále spolu a splétali na horkém ledě NHL kouzelné pavučinky svých kombinací, jak dlouho by trvalo, než by je někdo hodně tvrdě sestřelil? Na to nebyli stavěni ani jeden… A principy přežití v NHL jsou neúprosné.

Vrátili se domů. Přesně řečeno do naší země. To už oba dobře věděli, jak byli vedle, když svého času říkávali, že přece nemohou po celou svou hokejovou dráhu hrát stále vedle sebe; že by si to oba měli časem zkusit i s někým jiným… Teď chtěli rozhodně hrát spolu. Kladno, které si vždycky tak zakládalo na tom, že rytířská družina paní Poldi je složena ze samých dobrých rodáků, a kdo odejde jinam, že je zrádce, teď muselo vzít smutně na vědomí, že na tyhle borce jednoduše nemá (ale dobří holubi se nakonec stejně vracejí). Tehdy na ně neměl ani leckdo jiný. Smlouvy jim nabídl tehdy nejbohatší klub extraligy, trojnásobný mistr předešlých ročníků – Vsetín. (Kde je mu konec?) A byly to podle všeho smlouvy takové, že se nedaly odmítnout. Kladenští blíženci se v žlutozeleném týmu – s až nesmyslnou marnotratností složeném téměř bez výjimky ze samých hvězd – nějaký čas opatrně rozkoukávali a rozehrávali, seznamovali se s taji jeho vnitřního uspořádání. Pak ale za to vzali a rázem bylo jasné, že Vsetín ani počtvrté nikdo nezastaví. Zejména Martin se v závěru základní části a potom v play off dostal do fantastické pohody. Jako správné levé křídlo neúnavně létal po celé levé půlce kluziště, a když se rozjel proti soupeřově kleci, byl k nezastavení. Ale o co on toho víc objezdil, vydřel a vystřílel, o to víc toho Pavel vykoumal, vykombinoval a vyháčkoval. Prostě to zase byli ti dva, jak jsme znali.

Po Naganu, kde spolu odevzdali dobrou práci (mimo jiné vybojovali a naservírovali Petru Svobodu puk k vítězné finálové střele proti Rusům), byli také u nádherného zlatého hattricku na světových šampionátech let 1999, 2000 a 2001.