JIŘÍ HOLÍK

* 9. 7. 1944 v Havlíčkově Brodě

LEVÉ KŘÍDLO, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrných medailí ze ZOH- -MS 1968 a ZOH 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977, člen druhého týmu v Kanadském poháru 1976, osmý v anketě Čeští hokejisté století, člen Klubu hokejových střelců (415 gólů).

V národním týmu

319 utkání, poprvé 18. 12. 1963 ve Victorii proti Kanadě (2:3), naposledy 8. 5. 1977 ve Vídni na MS proti Kanadě (2:8); 132 gólů (55 ve světových soutěžích), první 30. 12. 1963 v Chicagu proti USA (4:6, skóroval dvakrát), poslední v uvedeném posledním zápase proti Kanadě.

V lize

533 utkání v letech 1963 – 1978, 283 gólů. Mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974.

Mezníky kariéry

1952 Havl. Brod, 1963 Dukla Jihlava, 1978 Rosenheim, 1980 – 81 WAT Stadlau Vídeň.

Faktografický rámeček neklame, Jiří se opravdu narodil v Německém Brodě; tak se do roku 1945 jmenovalo Havlíčkovo město. Stejný zápis mají v matrice i další „havlbrodští“ laureáti Síně slávy v čele s Jirkovým o dva roky starším bratrem Jaroslavem. Vlastně by se měl „Starej“ i v této knize objevit z odchovanců Kotliny první. Pořadí je však dáno posloupností, v jaké vstoupili na velkou scénu. A v tom si nejvíc přispíšil „Mrňous“ alias „Malej“ nebo taky „Mladej“, zkrátka Jirka: už v sezoně 1963 – 64 hrál na prvním samostatném zájezdu našich hokejistů do Kanady a potom i pod vlajkou s pěti kruhy v Innsbrucku. Brácha se „Souškou“ se světu představili až rok poté na šampionátu v Tampere.

Je načase, abychom do Kotliny zavítali i my. Dobrý hokej se ve městě na Sázavě hrával ještě dříve, než postavili zimní stadion – v sezoně 1947 – 48 dokonce v lize. Esem souboru býval brilantní technik Václav Chytráček. Taková to byla hvězda, že se podle něho začalo přezdívat celému týmu. „Chytráčci“ prožili v lize jedinou zimu a matadoři z umělých kluzišť jim dali co proto; LTC jim nadělil osmnáct gólů, z Českých Budějovic si jich přivezli třiadvacet… Liga uplavala s ledem a už se do města nikdy nevrátila. Zbožňovaný Venca se ale brzy poté na vojně dostal do ATK a rozhodně se tam neztratil. A součet letmého nahlédnutí mezi elitu a Chytráčkovy štvanické mise stačil v klukovských srdcích Havlíčkova města zažehnout věčný oheň touhy po hokejové slávě. Být tak jednou jako Venca!

Bratři Holíkové byli první, kterým se to povedlo tak dokonale, že jejich jména zná celý hokejový svět. Stejně jako jejich souputník Jan Suchý i další úspěšní následovníci začínali v žactvu „táty“ Jaroslava Tománka. Jarda tam byl brzy uznávaným šéfem. Jirka, také boreček od pánaboha, se o hlavní roli neucházel – tehdy ani později. Ostatně nebyl staršímu bráchovi v ničem podobný. Dovedl také pořádně máknout, o to nic, ale vždycky sázel víc na kumšt, než na sílu. A mimo led mohl prvorozené ratolesti rodu udílet lekce diplomacie – pokud by tedy „Starej“ o ně stál. Jejich otec, povoláním řezník, kdysi skákal na lyžích – a ne špatně. Dospěl přitom k poznání, že sport se zajisté dá dělat jen pro radost, ve volných chvílích a po nedělích (dvoudenní víkendy jsme znávali jen z anglických detektivek), leč kdovíjakých výsledků se tak docílit nedá. Umínil si, že u svých synů to vezme za jiný konec. Koupil jim lyže a hurá na můstek. Jarda byl hned pro, Jirka nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Pak se ale ve městě začalo rokovat o stavbě zimního stadionu a táta tu zprávu vzal jako poselství shůry.

Valnou většinu medailonů v této knize uvádí citace dramatických popisů velkých chvil našeho hokeje nebo osobních vyznání jejich hrdinů. Ne náhodou je právě u Jiřího Holíka nahradilo strohé encyklopedické heslo. Vraťme se k těm několika řádkům na sousední straně a ještě jednou si je pozorně přečtěme. Vlastně je v nich o Jirkovi všechno. Jeho pohled na hokej i na život a na svět kolem nás; jeho vyrovnaný, zdánlivě poklidný, jako kdyby do puntíku předem naplánovaný vzestup až k nejvyšším metám, jakých může sportovec dosáhnout. Ale soustřeďme se jen na pár slov: „Celohřišťový hráč, perfektní v obranných činnostech, klasické bránící levé křídlo…“ Jen hokejisté vědí, kolik se v nich odráží extrémního nasazení, nevyčerpatelné vůle a bojovnosti. A také nejrůznějších zranění, na celostránkový seznam by se jich složilo. V tom si s bráchou nikterak nezadal; jen to u každého navenek působilo zcela jinak.

Jiří Holík prošel čtyřmi olympijskými turnaji a má z nich doma tři medaile – dvě stříbrné. S „Tumbou“ Johanssonem dlouho držel rekord čtrnácti účastí na světových šampionátech, který až roku 2010 překonal Fin Petteri Nummelin. V počtu utkání v těchto turnajích však neměl „Malej“ konkurenta!