JIŘÍ HOLEČEK

* 18. 3. 1944 v Praze

BRANKÁŘ, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa a Evropy 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1976, účastník dalších MS v letech 1966, 1967, 1971, 1973, 1974, 1975 a 1978, nejlepší brankář MS 1971, 1973, 1975, 1976 a 1978, držitel Zlaté hokejky 1974, člen Síně slávy IIHF; 11. místo v anketě Český hokejista století.

V národním týmu

164 zápasů, poprvé 25. 2. 1966 v Praze proti Kanadě (4:3), naposledy 14. 5. 1978 v Praze na MS proti SSSR 1:3.

V lize

488 zápasů v letech 1963 – 1978.

Mezníky kariéry

1956 Tatra Smíchov, 1957 Bohemians Praha, 1958 Slavia Praha, 1963 Dukla / VSŽ Košice, 1973 Sparta Praha, 1978 EHC München 70, 1980 EHC Essen--West, trenér 1981 brankáři reprezentačních výběrů, 1988 Sapporo (do roku 1989).

V jeho žákovských letech vše nasvědčovalo spíše fotbalové kariéře. Dres oblékl ještě dřív, než začal chodit do první třídy. Jeho otci, vedoucímu fotbalových žáků v Karlíně, se sešlo jen deset chlapců, naštěstí měl sebou i mladšího synka. Ten začal trénovat až později ve vršovickém Ďolíčku. Jako třináctiletý reprezentoval Prahu v žákovském utkání v Berlíně – na pravé spojce vedle Františka Veselého ze Slavie. Do hokejové branky ho přivedl kamarád Pavel Wohl, který chytal ve smíchovské Tatře. Jirka se vedle něho nemohl prosadit, nedařilo se mu ani v hokejové Bohemce. Málem už by byl dal hokeji sbohem, kdyby Pavel nezjistil, že žákům Slavie chybí brankář, a Jirku jim nedoporučil.

O pět let později byl Jiří Holeček, pilíř prvního týmu Slavie, nováčka II. ligy, povolán na vojnu do Jihlavy. Když se tam nápadně hubený gólman poprvé v šatně svlékl mezi svalnatými hokejisty, zrodila se přezdívka „Fakír“. V Dukle se v přípravě na sezonu 1963 – 64 sešlo pět brankářů, a tak Jiřího převeleli do vojenského týmu v Košicích. Ten rok poté už hrál v nejvyšší soutěži a jeho brankář se v ní zlepšoval zápas od zápasu. Když roku 1966 v Košicích ukončili sezonu a rozpustili led, dorazilo Jiřímu z Prahy pozvání do národního mužstva, ve kterém se nečekaně uvolnil post druhého brankáře pro šampionát v Lublani. Prakticky bez tréninku vyjel na led k poslednimu přípravnému utkání – proti Kanaďanům! Na mistrovství jako náhradník Vláda Dzurilly odchytal utkání proti Polákům (5:1) a byl přesvědčen, že tím jeho úkol v turnaji skončil. Když však v přímém souboji o titul s Rusy prohrávali naši ve 4. minutě 0:3, vystavil trenér Bouzek dalším náporům sborné Holečka! Prohra 1:7 byla krutou lekcí, ale Jirkova vina to nebyla. Znamenitý košický trenér Ladislav Štemprok o něm řekl: „Je velikou nadějí našeho hokeje. Má obrovskou chuť do hry, vůli něco dokázat a kromobyčejně pohotovou reakci na střely zblízka… Roste v něm nástupce Nadrchala a Dzurilly.“

Roku 1967 na šampionátu ve Vídni Holeček odchytal vedle Nadrchala jedno celé utkání a ve dvou dalších se s ním vystřídal. Před další sezonou byl však z reprezentačního kádru vyřazen – nezveřejněným důvodem byla údajně jeho přemrštěná ctižádost, kterou prý vytváří nežádoucí tlak na brankářskou jedničku! Křivdivé rozhodnutí přivodilo brankářovu otci srdeční příhodu, která ho stála život… Jiří si na svou další příležitost na světovém ledě musel počkat čtyři roky, ale potom se skvěle rehabilitoval: na MS 1971 byl vyhlášen nejlepším brankářem a novináři ho vybrali do šestky all stars! A pak už přišla slavná Praha 1972, místo a čas návratu titulu světových šampionů našemu hokeji – po třiadvacetiletém půstu! Celý tým pracoval na hraně svých možností, ale málokterý jeho člen měl na dlouho vytouženém úspěchu takový podíl, jako „Fakír“. To se opakovalo i v letech 1976 a 1977. Gólman se skvělým postřehem, bleskovou reakcí a s neuvěřitelnou uvolněností v kloubech okouzloval fanoušky zázračnými zákroky zejména proti střelám z bezprostřední blízkosti branky a dodával týmu velkou sebejistotu.

Původně chtěl skončit už po dosažení třetího titulu, ale trenéři s ním usmlouvali ještě rok. Před pražským šampionátem roku 1978 vyhlásil, že opravdu uzavře kariéru v reprezentaci i ve Spartě, do které přešel roku 1973. Znovu byl skvělý. V základní skupině naši porazili sbornou SSSR 5:3 a v odvetě na závěr nadstavbového měření sil čtyř nejlepších by je o vavříny nepřipravila ani porážka o jeden gól. Smolný zápas skončil 1:3 a došlo na brankový rozdíl z celého turnaje, který měli Rusové o dva góly lepší. Celá hala bouřlivě skandovala „Nevadí, nevadí“ a loučícího se brankáře vyprovodilo z ledu skandování jeho jména a neutuchající potlesk….