JAROSLAV HOLÍK

* 3. 8. 1942 v Havlíčkově Brodě

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 4. 2009.

Jako hráč mistr světa a Evropy 1972, účastník ZOH 1972 a MS 1965, 1966, 1967, 1969, 1979 a 1973; trenér mistrů světa do 20 let 2001 a 2002; člen Klubu hokejových střelců (324 gólů).

V národním týmu

142 utkání, poprvé 24. 11. 1964 v Praze se SRN (8:0), naposledy 13. 4. 1973 v Moskvě na MS proti SSSR (2:4); 57 gólů (22 ve svět. soutěžích), první 4. 12. 1964 ve Stockholmu proti Švédsku 3:0, poslední 7. 4. 1973 v Moskvě na MS proti Finsku (4:2).

V lize

602 utkání a 262 gólů v letech 1961 – 1978. Mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972, 1974, jako trenér 1983, 1984 a 1985.

Mezníky kariéry

Havlíčkův Brod, 1961 Dukla Jihlava (do r. 1978), 1982 trenér Dukla Jihlava (se St. Neveselým) 1987 s J. Augustou, 1992 s J. Hrbatým, 1984 Pardubice, 1985 Havlíčkův Brod, 1998 Dukla Jihlava (do r. 2002); 1999 zároveň reprezentace do 20 let (do r. 2003).

Ano, už pouhým letopočtem narození bylo dáno, že prvním borcem z havlíčkobrodské Kotliny, který se jako uragán vřítí na velkou hokejovou scénu, měl být právě on. Cítil to tak každý, kdo se ve městě zajímal o hokej. Vlastně se s tím všeobecně počítalo, protože Jarda na to bezpochyby měl. A také si to svrchovaně zasloužil, už za to, jak od žáků táhl své spoluhráče za sebou a dnes a denně jim stavěl před oči příklad, co všechno se dá dokázat, když se chce. Lídrem klukovské hokejové party se nestal proto, že jeho vlastní táta se o ni staral spolu s „tátou“ Tománkem, ale proto, že takový byl. Jen se mu neměla do cesty postavit hora smůly. Na druhé straně ho nejen zdržela, ale také zakalila.

Vojenskými odvody v roce 1961 se jihlavská Dukla posílila jako do té doby nikdy. Po vysokoškolských studiích přišel už zralý borec, mistr Evropy Luděk Bukač, z Prahy ještě brankář Wohl a obránce Masopust, z Pardubic „Kousek“ Prýl, z Prostějova Jan Hrbatý… Samý příští reprezentant! Ale největším ziskem, i když se vinou zlých okolností mohl projevit až později, byl příchod Jaroslava Holíka. Zprvu ho čekaly obtíže, které by u méně zaťaté nátury téměř s jistotou znamenaly konec sportovní dráhy. Dvakrát po sobě zlomená noha – a k tomu nebezpečný hnisavý zánět kostní dřeně!

Ustál tu kalvárii. Také s morální podporou „Mrňouse“, který do tankistických kasáren narukoval za ním. Nikdy o tom moc nemluvili, ale bylo to tak. Jinak si po většinu času šli každý svou cestou, každý měl své kamarády. Nezasvěceného pozorovatele cvrkotu v týmu by mnohdy ani nenapadlo, že jsou to bratři. Když ale spolu v Praze vyhráli mistrovství světa, když se poobjímali se všemi spoluhráči, padli si do náručí, šťastní jako malí kluci, šťastnější než všichni ostatní – protože u toho byli oba, a protože tím pádem nemohli mámě a tátovi v hledišti holešovické haly udělat v životě větší radost!

Jarda byl… prostě Jarda. Když ho zrovna netrápilo nějaké zranění, vyráběl si potíže vyhraněným postojem k totalitnímu režimu, kterým se nikterak netajil. I to mu zarubalo cestu k možným dalším úspěchům. Třeba když po vpádu sovětských tanků přelepil na světovém šampionátu hvězdičku ve znaku na dresu kouskem izolační pásky. Slávy světového šampiona užil jen jednou, zatímco jeho generační druhové třikrát. Tak už to chodívá, a nejen ve sportu.

Rád se sázel, až tak, že jen kvůli hecu běžel maraton; a doběhl ho se ctí a slávou. Jirka byl stejně velký hráč jako on, snad ještě o cosi větší. Neměl však Jardovu samozřejmou schopnost – a zároveň nepotlačitelnou potřebu – vést ostatní, strhávat je za sebou. Zdeněk Žurman, autor knihy Bráchové, tu Jirkovu vlastnost dokonale vystihl jednoduchou větičkou: „Znal recept jen pro sebe.“ To není o sobectví, spíše o toleranci. Jarda sám sebe pasoval na „Šéfa“. Fungovalo to, pro tým to byl zákon, o kterém se nepochybuje. Tolerantní věru nebyl, ať šlo o protihráče nebo o ty, co válčili na jeho straně. Jen některý spoluhráč něco zkonil (Jarda by použil daleko drsnější výraz), dozvěděl se o sobě spoustu věcí a nic z toho by si za rámeček nedal. Komu to nešlo, toho „Starej“ seřval. Komu ani moc nešlo o to, aby mu to šlo, toho jednou provždy zatratil.

Jaroslav Pitner si žehlení Jardových průšvihů užil hned nadvakrát: v armádním klubu (kde byl nejen jeho trenérem, ale ještě ke všemu i velitelem) i v národním mužstvu. Ale nelitoval. Mít mezi hráči takového přirozeného lídra, je veliký dar. Zatímco Jirka byl v lecčems spíše po mámě, Jarda tátu v ničem nezapřel. Ani při výchově dětí. Dcera Andrea se stala tenistkou světové třídy, syn Robert, řečený „Bobby“, dlouholetou hvězdou NHL.