JAROMÍR CITTA

FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mezníky kariéry

1927 zakladatel hokejového odboru LTC Praha, kde už řadu let působil jako tenisový činovník, 1931 předseda Československého svazu kanadského hokeje (do roku 1936), 1948 odchod do emigrace.

Obchodní akademie tehdy představovala velice respektované vzdělání; a v hokejovém prostředí – v meziválečném období výrazně studentském – dost časté. Absolvoval ji také Jaromír Citta. Potom se vydal na zkušenou do Vídně. Naučil se tam dělat tvrdý byznys. Po návratu domů se rychle vypracoval na vrchního ředitele České cukerní společnosti.

Na sportu nechtěl vydělávat, a nejen proto, že to neměl zapotřebí. Pro něho to byla srdeční záležitost. Pokud vůbec kdy ten baculatý pán s kulatými brejličkami sníval sny, ve kterých sám drtivými smeči deptal soupeře na tenisovém kurtu nebo s pukem přilepeným na holi projížděl obranou Kanaďanů, nikomu se s nimi nesvěřoval. V prostředí exkluzivního tenisového klubu si však hýčkal velkou hokejovou vizi. A protože dovedl zvolit optimální strategii, vybrat vhodné lidi, rozestavit je na správná místa a vytvořit jim potřebné podmínky, proměnil ji ve skutečnost. Uprostřed dvacátých let se opravdová „kanada“ hrála pouze v Praze. Scénu ovládala obě „S“ a jejich rivalita leckdy překračovala meze zdravého rozumu – i smyslu pro fair play. Když Slavia na čas ovládla svaz, Sparta začala honem zakládat svůj. Když se roku 1924 na Slavii hrálo první mistrovství republiky, Sparta se nezúčastnila a dokonce si na ten termín na své kluziště, vzdálené od slávistického pár stovek kroků, pozvala soupeře z Vídně! Když se jádrem olympijského týmu stali hráči Slavie, Sparta těm svým zakázala účast. Vina však byla na obou stranách. Kořeny nesvárů byly malicherné, diktované osobními nevraživostmi a půtkami.

Sparta měla v týmu tři pilíře národního mužstva: v brance Peku, v obraně Pušbauera, v útoku Malečka – k němu navíc ještě Tožičku, s kterým si dokonale rozuměl. Nebylo žádným tajemstvím, že klubový hlavní výbor se k hokejistům chová dost macešsky. „Eman“, jak se Cittovi říkalo ve sportovním prostředí, nejprve oťukal Malečka. Zatím přes tenis; takového hráče, vynikajícího deblistu, by LTC potřeboval… A jakoby mimochodem přihodil udičku: klub by rád vytvořil silný hokejový odbor. Velká ryba zabrala – a nezůstala sama. V březnu 1927 přivedl Maleček na josefskou zábavu do klubovny LTC hned několik spoluhráčů. Nejdéle vzdoroval Peka, který hrál za Spartu i fotbal na beku rezervy, ale i jeho utáhla parta. Půl tuctu sparťanů, dva slávisté, dva borci z Vysokoškolského sportu – pro začátek dost. Jen si se všemi plácl, začal Citta vyjednávat mezinárodní zápasy. První přijel hned zkraje sezony 1927 – 38 výtečný Wiener EV.

Kolem neslýchané loupeže bylo hodně křiku – a dlouho neutichal. LTC ji měl ještě dlouho na talíři. Brzy se však začaly rýsovat i klady zvratu mocenských poměrů. Koho by teď zajímaly donedávné žabomyší války obou „S“? Jednoznačnou jedničkou se stal LTC a jeho bohatý mezinárodní program přitahoval další posily. Obléknout červenožlutý dres znamenalo říci si nahlas také o ten s lvíčkem. To byl ostatně „Emanův“ program – přesněji cíl první etapy. S otevřením Zimního stadionu na Štvanici se potom dál upevnila hegemonie klubu a družina obdivovaných hráčů do něj začala přitahovat kluky, snící o hokejové slávě. Oldřich Zábrodský starší piplal žáky a Citta s prvním týmem cílevědomě dobýval evropské vrcholy. Od soustředění nejlepších hokejistů v LTC vedla přímá cesta k prvním dvěma titulům mistrů světa pro náš hokej a následně až k dnešnímu postavení této hry v českém sportu. Patnáct z šestadvaceti hráčů, kteří tvořili kádr obou týmů, připravil pro národní mužstvo a deset z nich sám objevil a vychoval klub, který přivedl na svět Jaromír Citta.