JÁN STARŠÍ

* 17. 10. 1933 Sokolče

PRAVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Trenér mistrů světa 1976 a 1977 a držitelů stříbra ze ZOH 1976. Jako hráč mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1960, MS 1958, 1959, 1961 a 1963. Člen Síně slávy IIHF, Síně slávy slovenského hokeje a Síně slávy německého hokeje. Člen Klubu hokejových střelců (296 gólů).

V národním týmu

73 utkání, poprvé 15. 1. 1954 v Curychu proti Švýcarsku (4:3), naposledy 17. 3. 1963 ve Stockholmu na MS proti Švédsku (3:2); 29 gólů (17 ve svět. soutěžích ), první 27. 11. 1955 v Praze proti SRN (5:2), poslední 9. 3. 1963 ve Stockholmu na MS s USA.

V lize

321 utkání v letech 1952 – 1966; král ligových střelců 1960 (26 gólů).

Mezníky kariéry

1945 Lipt. Mikuláš, 1952 NV / Slovan Bratislava, 1954 Sparta Praha, 1956 Slovan Bratislava, 1966 trenér Bayern Mnichov, 1968 Slovan Bratislava (do roku 1974), 1973 reprezentace spolu s K. Gutem, 1979 SC Riesersee (do roku 1982), 1986 reprezentace spolu s Fr. Pospíšilem, 1988 Rosenheim (do roku 1993).

Když rodák z dědiny, ve které se narodil i slavný centr chicagských Blackhawks Stan Mikita, chodil v Liptovském Svatém Mikuláši na gymnázium, postavil si doma na zahradě malou branku, do té jak na pouťové střelnici vyrovnal pyramidu z prázdných plechovek, a z nejrůznějších pozic je sestřeloval pukem. Časem v tom dosáhl značné přesnosti. V době, kdy maturoval, pronikly už zprávy o jeho hokejovém talentu do Bratislavy. Takže když se tam přijel zapsat k vysokoškolskému studiu, měl už na něho políčeno dnešní Slovan. V pronikavě omlazeném týmu na sebe upozornil tak rychle, že si Vladimír Zábrodský začal lámat hlavu, jak ho dostat do Prahy. Šlo to snadno – tělovýchova a sport se dá studovat v obou metropolích. „Hrál na křídle se mnou, dokud ho nenahradil z kriminálu se navrátivší Venca Roziňák,“ zaznamenal Vovka ve svých memoárech. „Starší byl příjemný a studovaný chlapík… Člověk s ním musel trochu diplomaticky. Jano byl dobrý bruslař, jen někdy maličko zasněný, aspoň mi tak připadal. Třeba myslel na slovenskou nezávislost…“

Vlastně měl všechny vlastnosti ideálního centra: vysoký, dlouhé ruce, přehled o dění po celém ledě, smysl pro kombinaci… Jakýmsi instinktem ho ale vždy znovu postavili spíše na pravé křídlo. Udělal to i Zábrodský, a ten měl už ze své osobní zkušenosti na střední útočníky náramný čich, stejně se rozhodl Laco Horský ve Slovanu, když ho stavěl vedle Jozefa Golonky, nebo trenér reprezentace na pražském šampionátu v roce 1959 Vlastimil Sýkora, který ho přiřadil v prvním útoku ke Karolu Fakovi a Miroslavu Vlachovi.

Když se Starší po dvou pražských letech vrátil do Bratislavy, začal se tam už pod silným vlivem Ladislava Horského, i když byl zatím stále aktivním hráčem, formovat ctižádostivý kolektiv, který postupně vynesl Slovan mezi lídry ligové tabulky. I Jánovy pražské zkušenosti přišly mužstvu velice vhod. Ale to pravé přišlo až roku 1959 s návratem Golonky z vojny v Jihlavě. Tehdy se zrodil první útok Starší – Golonka – Černický, který začal pořádně zatápět i těm nejlepším ligovým obranám. Vlastně už tehdy uplatňovali, co se později nejprve v reprezentaci a postupně i v celé lize stalo principem: hru s bránícím levým křídlem. Július Černický měl vždy dost síly i k energickému útočení a tvrdému zakončení. Byl to výtečný hráč, ale také velký smolař. Roku 1959 ho z nominace pro šampionát vyřadilo zranění, po roce z olympijské onemocnění…

O vztazích ve vůdčí dvojici Starší – Golonka vypovídá mnohé citát na sousední straně. V knize Golonkových vzpomínek na něj navazuje už ne ryze sportovní poznatek: „Je to známe, v osobnom živote sme spolu nevychádzali. Máme celkom rozdielne povahy, naše názory sa diametrálne odlišovali, ale na ľade sme boli ako bratia.“ Když se dva lidé sejdou ke společnému úkolu, nemusí se právě milovat. V hokeji plně stačí, když jeden druhého plně respektují, jeden za druhým za všech okolností stojí a oba nemají na mysli nic jiného, než týmový cíl. Jak rozhodnout dilema, zda byl Ján Starší lepší hráč či trenér? V té druhé roli se stal dvakrát mistrem světa, ale výsledky bývají ovlivněny souběhem okolností. Jeho hráčské generaci stály v cestě ke světovému vrcholu objektivní okolnosti, kořenící v prvních letech po únorovém převratu v roce 1948. Zůstaňme u charakteristiky trenéra, jak ho viděl kapitán mužstva světových šampionů František Pospíšil: „Byl většinou veselý, působil bezstarostně, uklidňoval. Snažil se s každým vyjít kamarádsky a i když byl uznávaným odborníkem, nedělal z hokeje žádnou vědu.“ Což není nikterak v rozporu s nespornou skutečností, že ve světovém měřítku už dlouho patří k nejuznávanějším hokejovým teoretikům a pedagogům. Je stará vesta, že největší vědu často dělají ze všeho ti, na které se opravdové vědecké erudice jaksi nedostalo…