JAN MAREK

* 31. 12. 1979 v Jindřichově Hradci

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 15. 12. 2011.

Mistr světa 2010, účastník MS 2007, 2009 a 2011.

V národním týmu

117 utkání, poprvé 4. 4. 2002 v Mladé Boleslavi přátelsky proti Švýcarsku (2:3), naposledy 15. 5. 2011 v Bratislavě na MS proti Rusku (7:4); 29 gólů (z toho 4 ve světových soutěžích), první 22. 12. 2002 v Moskvě v turnaji proti Rusku (3:4), poslední v uvedeném derniérovém utkání (7:4).

V lize

366 utkání v 7 sezonách a 121 gólů.

Mezníky kariéry

Jindřichův Hradec, 1998 Třinec, 1999 Opava a potom Jindřichův Hradec, 2001 Třinec, 2003 Sparta Praha, 2006 Metallurg Magnitogorsk, 2010 CSKA Moskva, později Atlant Mytišči (finále KHL), 2011 Lokomotiv Jaroslavl.

Jsme lidé omylní. Před světovým šampionátem roku 2010 vyzvala jedna redakce kdysi slavného hráče a na slovo vzatého bojovníka, teď zkušeného, náročného trenéra, aby s ní prošel nominaci a ke každému borci řekl pár slov. Tehdy bylo možné o Janu Markovi číst: „Bývá dost zraněný a podle mě to není typ hokejisty, který by pomohl národnímu mužstvu. Třeba dává góly, ale neumí se do toho položit, neumí se obětovat.“ Když ty řádky tehdy četl autor této knihy, vzpomněl si na několik let starý příběh jednoho zápasu, který o Honzovi vypovídal něco jiného. Ještě se k němu vrátíme.

Jako kdyby chtěl potvrdit oprávněnost kritiky, Jan Marek v prvních střetnutích mistrovství působil dost rozpačitě, zakřiknutě. Pravda je, že se nedařilo celému týmu. Poprvé prohrál s Nory; Jágr dal sice dva góly, jenže se nikdo nepřidal a skončilo to 2:3. Stejným výsledkem nás vyřídili i Švýcaři. Ještě, že se mužstvo, nad kterým už kdekdo lámal hůl, vzpamatovalo v klíčovém utkání pro postup do čtvrtfinále a porazilo Kanaďany 4:1. To už Honza nabíral vítr do plachet. V pokaždé tak obávaném čtvrtfinále šel zápas s Finy za stavu 2:2 do prodloužení a po něm do nájezdů. Ten rozhodující chladnokrevně proměnil – Marek. V semifinále s Třemi korunkami se souboj vyvíjel poněkud jinak, po 60 minutách hry to ale díky Rachůnkově dělovce, o které byla řeč na předchozí dvoustraně, znovu bylo 2:2, znovu došlo na nájezdy a ten rozhodující znovu chladnokrevně proměnil – Marek!

Dával dost gólů v lize i v reprezentaci. Ale jako kdyby byl vysazený právě na ty, které znamenaly nějaký zlom nebo konečné řešení. To byly jeho hvězdné chvíle. Třeba jako v utkání, které nakousl už závěr prvního odstavce. To bylo ve čtvrtfinále extraligy 2003 – 04 mezi v základní části třetí Spartou a šestými Vítkovicemi. Takhle na papíře to vypadalo skoro jako loženka, jenže s Vítkovicemi se nikdy nevědělo, jak to dopadne. Pražané první dva zápasy na svém ledě jak se slušelo a patřilo vyhráli, ale z Poruby, kde se v době hrálo v době rekonstrukce ostravského Paláce kultury a sportu, se vrátili dokonale pokoření. Jedna porážka rozdílem pěti a druhá čtyř branek srovnaly vývoj série. Bylo potřeba se rychle otřepat. A právě to zařídil Jan Marek, v té sezoně posila Sparty z Třince, s 32 góly nejlepší střelec základní části minulého ročníku. Bil se jako lev a strhl celé mužstvo. Ačkoli v lítém boji ztratil kontaktní čočku, ze zápasu neodstoupil. Dal vítězný gól, na další přihrál. O něco později lékař na střídačce zjistil, že Honzovi se rozbušilo srdce daleko víc, než by odpovídalo i enormnímu vypětí bitvy, a dal ho okamžitě převézt ke klinickému vyšetření. To už byl soupeř zlomen a sparťané hladce dovedli střetnutí k výhře 6:1. Uměl se Jan Marek do toho položit nebo ne? Dovedl se obětovat?

Postřeh vedoucího mužstva Jaroslava Velechovského, také ze Sport Magazinu: „ Když se řekne Honza Marek, první co mne napadne, je rodina. Byl na své nejbližší silně fixovaný… Nábožensky založený. Ke všemu přistupoval s pokorou. Byl zodpovědný. Pokud se mu něco nepovedlo, hodně si to bral. Ale určitě to nebyl žádný ušlápnutý kluk. Naopak – bojovník, zarputilec.“ Kdo se kdy podíval Honzovi do očí, zapamatoval si je. Byly průzračné. Ale jak v boji přituhovalo, začaly z nich sršet jiskry.

Po několika letech působení v ruské superlize řekl: „Už jsem v KHL zažil všechno. Titul s Magnitogorskem, problémy v CSKA, senzaci s Mytišči. Jednou jste dole, jednou nahoře, velebí vás a pak vás zase pomlouvají…“ Naneštěstí se mýlil. Ještě nezažil všechno. Právě Jaroslavl se mu měla stát osudem. Když se to stalo, hrůzou jsme oněměli. Často se říká, že hokej bolí. Je to svatá pravda. Ale život umí bolet víc. Bylo moc dobře, že celá země tehdy přestala myslet na hokej a myslela na ty, kterým zhaslo slunce. I ten smutek nechť je navždy uložen v Síni slávy českého hokeje.