JAN KASPER

* 21. 9. 1932 v Horních Soběšovicích

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1956 a 1960 a dalších MS 1955, 1957, 1958, 1959, 1961 a 1963.

V národním týmu

86 utkání, poprvé 27. 12. 1953 ve Stockholmu v utkání proti Švédsku (5:2) naposledy 14. 3. 1963 rovněž ve Stockholmu na MS proti SSSR (1:3); 14 gólů (11 ve světových soutěžích), první 5. 3. 1955 v Krefeldu na MS proti Polsku (17:2), poslední 13. 3. 1962 v Bukurešti v utkání proti Rumunsku (11:1, skóroval dvakrát).

V lize

271 utkání v letech 1952 – 1965 a 38 gólů; mistrovské tituly 1956, 1957, 1958, 1960.

Mezníky kariéry

1945 Viktoria Zárubek, 1950 OKD / Baník Ostrava, 1953 ÚDA Praha, 1955 RH Brno, 1960 Vítkovice, 1968 Kopřivnice, 1969 Wiener EV (do roku 1970).

Vladimír Bouzek byl dobrý psycholog. Na jiném místě uvádí tato kniha jeho letmý, ale bystrý vhled do duše Bronislava Dandy. A co soudil o Janu Kasperovi? „Chlap tvrdý jako žula. Běda s ním jednat mírně. Víc na něj patřilo tvrdé slovo, míněné jako pochvala, nebo štulec do zad.“

Začínal v malém hornickém klubu Viktoria Zárubek, který v té době proslul spíše fotbalovými dorostenci. Ostrava už o něm věděla, ale širší sportovní veřejnost s ním poprvé slovem i obrazem seznámil týdeník Ruch, když roku 1952 představil nečekaného nováčka nejvyšší soutěže: tým OKD Ostrava, pozdější Baník. „Taková parta hic,“ soudili všeználkové. „Až vyjedou na ligový led, nebudou vědět, kde jim hlava stojí.“ Řada hráčů byla do té doby známá – když už – spíše z fotbalových trávníků… Na podzim se však hokejoví příznivci (i ti ostravští) divili a odborníci žasli: podceňovaný hornický soubor vletěl do ligy jako uragán a vybojoval si účast ve finálovém turnaji šesti mužstev, ve kterém skončil pátý! A největším překvapením byly výkony obránce Kaspera.

V následující sezoně se coby vojenský nováček a posila mužstva ÚDA objevil na Štvanici. Autor této knihy má v živé paměti, jaké vzrušení nastalo mezi slečnami na veřejném bruslení, kdykoli se v davu na ledě, ve kterém nikdy nebyla o známé hokejisty nouze, objevil pohledný, urostlý černooký a černovlasý mládenec poněkud jižanského vzezření. A co teprve, když ho povolali do národního mužstva! Zprvu ho v přípravných zápasech během sezony zkoušeli po boku Karla Guta. Vlastně to mohla být zajímavá dvojice. Na jedné straně bystrý taktik, který znamenitě četl hru a dovedl pozorně bránit i zakládat důvtipné útočné akce, nebo se dokonce objevit na jejich hrotu, ale nehrál na tělo. A vedle něho tvrdý bojovník se střelou jako z děla a s předpoklady i vůlí mstít hrubosti, kterým byli vystaveni zejména křehčí útočníci. Tehdy Honza na střídačce sáhl po pádnější holi a na ledě pak vedle svých běžných povinností hleděl co nejdříve potkat násilníka a ukázat mu, zač je toho loket.

Na světovém šampionátu si poprvé zahrál roku 1955 v západním Německu. Zatímco v dresu Komety, kam tehdy po dostříhání metru přestoupil, se jeho pravidelným partnerem stal Ladislav Olejník, v reprezentaci je střídal podle trenérských záměrů i potřeb mužstva. V Německu to byl Jan Lidral nebo Václav Bubník, po roce v Cortině Jaromír Bünter, v Moskvě i v Oslu některý ze Standů – Bacílek nebo Sventek. Až roku 1959 se jeho reprezentačním parťákem stal mladší klubový kolega Rudolf Potsch. Vydrželo jim to spolu až roku 1963.

Když Vítkovičtí osm let po svém prvenství z roku 1952 skončili v propadlišti, obrátili se na rodáky působící v Kometě, aby jim pomohli k návratu tam, kam už z tradice patřili. V Brně tehdy byli tři Ostraváci: vedle Karla Ševčíka, výtečného brankáře (kterého ale Vítkovice nepotřebovaly, měly přece Josefa Mikoláše) ještě Zdeněk Návrat a Jan Kasper. Kývli oba. Zatímco však útočník svlékl reprezentační dres už nedlouho po neblahé Cortině, obránce měl post v národním mužstvu jištěný i tím, že (jak připomíná citát na sousední stránce) právě toho roku mu o vlásek uteklo ocenění nejlepšího beka turnaje. Jeho odchod z elitní soutěže byl o to riskantnější, že prohrát mohl vše, kdežto vyhrát – vlastně nic, co by už neměl. Ale něco přece: „Ostravak“ se vrátil domů.

Honza pomohl Vítkovickým zpátky do I. ligy, udržel si reprezentační dres a z šampionátu se vrátil jako mistr Evropy. To se předtím dvanáct let žádnému našemu týmu nepodařilo.