FRANTIŠEK KABERLE st.

* 6. 8. 1951 na Kladně

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa a Evropy 1976 a 1977, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1975, 1978 a 1979.

V národním týmu

197 utkání, poprvé 19. 12. 1974 v Moskvě proti SSSR (3:3), naposledy 11. 9. 1980 v Praze proti SSSR (3:5); 9 gólů (ve svět. soutěži), první 18. 3. 1975 v Praze v Ceně Izvestijí proti SSSR (6:1), poslední 2. 9. 1980 v Č. Budějovicích proti NSR (11:3).

V lize

426 utkání v letech 1970 – 1982, 48 gólů; mistrovské tituly 1974, 1975, 1976, 1977, 1978 a 1980.

Mezníky kariéry

1965 PZ Kladno, 1969 Kladno, 1972 Dukla Jihlava, 1974 Kladno, 1982 Furukawa Denko, 1984 Duisburger EC, trenér 1985 spolu s Václavem Sýkorou dorost PZ Kladno a 1989 ligové mužstvo, 1991 znovu hráč Duisburger EC a Hedos Mnichov, 1992 trenér dorost PZ / Poldi Kladno, (do r. 1995), 1998 Furukawa Denko (do r. 1999), 2000 skaut agentury Bobby Orra.

Luděk Brábník, který se nikdy netajil obdivem k jeho hráčskému umění, pevné vůli i osobní statečnosti, ho v jednom medailonu nazval „mužem zranění a medailí“. Výčet Františkových hlavních trofejí obsahuje rámeček vlevo. Všechny tam ani uvedeny nejsou – třeba zlatá medaile dorosteneckého mistra republiky z roku 1970 a ještě o pár týdnů starší stříbrná z mistrovství Evropy juniorů v Ženevě. V týmu tam s ním byli Jiří Králík, Miroslav Dvořák, Milan Nový, Jaroslav Pouzar… Rusům tehdy chytal Treťjak, hráli Lebeděv nebo Anisin, v dresu s třemi korunkami Börje Salming, Hedberg…

Jenže zranění a dalších zdravotních komplikací bylo určitě víc než medailí. Zlomená noha v kotníku, potrhané vazy v koleně, pokažený žaludek, který dokonce způsobil odklad nástupu na vojnu, zlomená zápěstní kůstka, operace menisku na potvoru právě před olympijským turnajem roku 1976 v Innsbrucku. Co ho to všechno stálo bolesti! O kolik velkých zápasů, o jaké stovky tréninkových hodin ho připravily nucené pobyty na lůžku, rekonvalescence, rehabilitace… S těmi neveselými časy souvisí i název Bílé blues, které dal Luděk Brábník jednomu ze svých textů o něm. Bílá je barva obvazů, sádrových krunýřů, lůžkovin, nemocničních pokojů…

S opravdovým hokejem začínal až ve čtrnácti letech. Z Velké Dobré dojížděl na kole na tréninky na kladenském zimním stadionu. Tajně, maminka nechtěla o hokeji ani slyšet; zdál se jí moc nebezpečný. Prasklo to, když mu pošta přinesla pozvánku na letní soustředění. Nakonec se všechno v dobré obrátilo, i starostlivá maminka si dala říci. Když ale Franta později šel ze zranění do zranění, kolikrát si jistě na své obavy vzpomněla… Když se posunul z dorostu PZ Kladno do prvního mužstva Poldi, měl obrovské štěstí na partnera v obraně, který mu nezištně předával své poznatky a zkušenosti. Byl jím kapitán týmu František Pospíšil. (Přešlo pár let, z „Pospece“ se stal trenér a z „Kabelky“ jeden z ostřílených lídrů týmu. Tehdy někdejší kapitán řekl někdejšímu učni: „Tak vidíš… Kdy jsme spolu začínali, já jsem tvořil hru a ty jsi měl za úkol bourat. Teď je na tobě, abys vodil po ledě ty mladé kluky.“)

Roku 1974 se vrátil na Kladno z jihlavské vojny, ale o nějaké pohodě nemohla být ani řeč. Věčné zdravotní potíže mu dokonale nabouraly letní přípravu, fyzicky i psychicky se cítil pod psa. Mnozí, kteří to s ním nemysleli zle, soudili, že by měl vypustit celou sezonu. Něco takového si neuměl představit. Když však konečně mohl vyrazit na led, najednou kupodivu všechno šlo jak po másle! Podle mnohokrát ověřeného poznání mu měly chybět síly i sebevědomí; když už proti všemu očekávání zazářil v několika zápasech, dalo by se očekávat, že se rychle znovu propadne do svého trápení a nakonec se vypaří ze sestavy. Nic takového – válel jako dříve! Jak si to vysvětlit? Jak se komu líbí. Třeba to byl zázrak. Nebo láska k hokeji a kamarádská parta, která byla na Kladně odjakživa, spolu na hlavu porazily objektivní okolnosti a potíže. Právě tehdy se v lize zranili osvědčení beci Jiří Bubla a Jaroslav Šíma, valem se blížil turnaj o Cenu Izvestijí a trenéři reprezentace se začali shánět po vhodné náhradě. Když mu nabídli místo v obraně, řekl si, že to zkusí. Co mohl ztratit?

Získal vše! V Moskvě si vedl tak, že už v národním mužstvu zůstal. Na svém prvním mistrovství světa sehrál – většinou po boku starého kamaráda Mirdy Dvořáka – devět z celkového počtu deseti zápasů, dal dokonce tři góly! Zkoušku reprezentační zralosti složil s vyznamenáním!

Na co nesmíme zapomenout: Má dva syny, Františka II. a Tomáše. Tak se stal zakladatelem hokejové dynastie, kterou může Kladnu závidět celá země a naší zemi celý svět. Ale o tom ještě bude v knize řeč, protože první ze synů už byl také uveden do Síně slávy českého hokeje…