DOMINIK HAŠEK

* 29. 1. 1965 v Pardubicích

BRANKÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel zlaté medaile ze ZOH 1998 a vítěz ankety Český hokejista století 1998, vítěz Stanleyova poháru 2002 a 2008. Účastník ZOH 1888, 2002 a 2006 a MS 1983, 1986, 1987 a 1990; nejlepší brankář MS 1987 a 1989; držitel Zlaté hokejky 1987, 1989, 1990, 1997, 1998; vítěz ankety Sportovec roku 1994 a 1998; držitel Hart Trophy (nejužitečnější hráč NHL) 1997 a 1998, Vezina Trophy (nejlepší brankář NHL) 1994, 1995, 1997, 1998, 1999 a 2001, Lester B. Pearson Award 1997 a 1998; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

136 utkání, poprvé 15. 2. 1983 v Goteborgu přátelsky se Švédskem (2:3), naposledy 15. 2. 2006 v Turínu na ZOH proti Německu (4:1).

V lize

340 utkání v letech 1981 – 1990 (a 2 utkání při výluce NHL 1994 – 95), mistrovské tituly 1987, 1989 a 2010.

Mezníky kariéry

Pardubice, 1989 Dukla Jihlava, 1990 Chicago Blackhawks, 1992 Buffalo Sabres (1994 – 95 dvě utkání za Pardubice v době výluky v NHL), 2001 Detroit Red Wings (do roku 2004), 2005 Ottawa Senators, 2006 Detroit Red Wings, 2009 Pardubice, 2010 Spartak Moskva (do roku 2011).

Citátů, jaké lze číst na sousední straně, bychom byli po naganském triumfu objevili desítky, stovky; jen bychom se u toho neobešli bez překladatelů z mnoha jazyků. Český hokej byl v těch dnech na koni jako nikdy předtím a brankář z Pardubic (pravda, tehdy z Buffala) se na mnoho dní stal jednou z největších světových celebrit.

A nebylo se čemu divit. „Nejlepší světový gólman současnosti měl všemi hokejovými bohy požehnanou sezonu… Po zlaté medaili z Nagana, na které měl na olympijském turnaji všech turnajů lví podíl (však se také stal jednoznačně nejlepším brankářem olympiády), na jeho počest zazněla v Americe česká hymna,“ psal tehdy Sport Plus – Hokej. „Světe zboř se – při návštěvě Wall Streetu Dominik dokonce zastavil i světovou burzu! Pak přišla spanilá jízda Buffala Sabres až do semifinále Stanley Cupu, potom Dominikovy slavnostní individuální chvíle. Jako první gólman v historii obhájil nejprestižnější cenu – Hart Trophy, počtvrté pozdvihl Vezinovu trofej určenou nejlepšímu brankáři, podruhé se radoval z ocenění, kterého si velice váží, protože o něm rozhodují sami hráči, z Lester B. Pearson Award. Doma triumfoval i v jubilejním ročníku ankety Zlatá hokejka.“ Poprvé držel plastiku Zdeňka Němečka v rukou roku 1987, před odchodem za Atlantik mu patřila ještě dvakrát. Teprve od roku 1995 mohli být mezi uchazeče o to prestižní ocenění přibráni i borci, působící v NHL, a on se prosadil už dva roky poté. Takže po Naganu to bylo popáté!

„Ameriku má u nohou. Amerika se mu klaní. NHL ho vzývá stejně jako své zbožňované hvězdy Wayna Gretzkyho, Marka Messiera, Bretta Hulla, Erika Lindrose, Paula Kariyu a spol. Hvězdy americké provenience dnes žijí v jeho stínu. Ve stínu možná největšího gólmana všech dob…“ I tato slova byla tehdy možno číst v hokejovém Sport Plusu. Dnes bychom v poslední větě klidně vyškrtli slůvko „možná“. Neboť jakkoli „Dominátor“ v Naganu tenkrát dobyl v té chvíli nepochybně nejvyšší vrchol světa, jeho Mount Everest to ještě nebyl. Ve sbírce trofejí mu stále chyběl prsten dobyvatelů Stanleyova poháru. Nakonec získal dva. Škoda jen, že se nikdy nestal mistrem světa – pak by mu patřila i trojkorunka vítěze tří nejprestižnějších hokejových soutěží, a zasloužil by si ji jako málokdo jiný!

Cestu k vrcholu měl opravdu trnitou. Musel poznat neznámé prostředí, překonat jazykovou bariéru (komunikace v týmu, to není nákup v supermarketu), věčně měl na talíři svůj styl; prý příliš často padá, neovládá hru holí… Hlavně mu nedůvěřovali už proto, že přišel z Evropy. To jsou známé věci; televizní komentátor Robert Záruba s ním o tom napsal knihu Chytám svůj život, kterou četly tisíce fanoušků. Dominik stiskl zuby a vydal se na cestu za svou hvězdou. Krok za krokem dobýval pozice, které se zdály být vyhrazeny jen tamním gólmanům. U kořenů jeho vzestupu byla obrovská pokora – i strašlivá vůle překonat překážky. Dokázal to. Odzbrojil kritiky.

A nejen za velkou louží, i doma. Kdykoli byl přesvědčen o své pravdě, stál za ní vždy beze zbytku. Roku 1996 odmítl pozvání do týmu pro Světový pohár; chtěl se co nejlépe připravit na novou sezonu v NHL, aby znovu získal Vezinovu trofej pro nejlepšího brankáře. Tehdy mu to rozhodnutí měla spousta lidí za zlé. Jestlipak se mu alespoň v duchu omluvili, když rok a pár měsíců poté bez zaváhání letěl do Nagana a stal se tam hlavním strůjcem našeho úspěchu? Kdyby se byl zúčastnil hrůzného propadu už v evropské skupině Světového poháru, zúčastnil by se naganské spanilé jízdy?

Autor této knihy Dominika Haška blíže poznal při práci na základech Síně slávy. Když sledoval nevyčerpatelnou energii, s kterou se vrhal do pro něho nové historické, právní, administrativní a kdovíjaké ještě problematiky se Síni spojené, pochopil, proč se mu nakonec povýšená Amerika klaněla. Když si „Dominátor“ něco umíní…