DAVID VÝBORNÝ

* 22. 1. 1975 v Jihlavě

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1996, 1999, 2000, 2001 a 2005, účastník ZOH 2006 a MS 1995, 1997, 1998, 2002, 2003, 2004, 2006 a 2007.

V národním týmu

218 utkání, poprvé 11. 2. 1993 ve Stockholmu proti Rusku (6:1), naposledy 9. 5. 2007 v Moskvě na MS proti Rusku (0:4); 43 gólů (28 ve světových turnajích), první 14. 2. 1993 ve Stockholmu v turnaji proti Kanadě (8:7), poslední 27. 4. 2007 v Mytišči na MS proti Bělorusku (8:2).

V lize

423 utkání v 9 sezonách, 158 gólů.

Mezníky kariéry

Jihlava, 1990 Sparta Praha, 1994 Cape Breton, 1995 Sparta Praha, 1997 MoDo, 1998 Sparta Praha, 2000 Columbus Blue Jackets, 2004, Sparta Praha, 2005 Columbus Blue Jackets, 2008 Sparta Praha, postupný přechod do funkce sportovního ředitele.

To má tak někdo štěstí, říkali si fanoušci i spoluhráči z dorostu. Mít takového tátu, to by mi to taky šlapalo… František Výborný, jeden z posledních znamenitých odchovanců pražského I. ČLTK (v těch časech Motorletu), zůstal na vojně v Jihlavě, byl dlouholetým ligovým hráčem Dukly a díky úspěchům armádního týmu také pětinásobným mistrem ligy. Nu, a tenhle František Výborný se po přestěhování do Prahy stal ve Spartě trenérem mládeže a jeho syn David tam začal hrát za dorost. Rejpalové byli na koni. Jenže syn tenhle druh podpory věru nepotřeboval. Kdo hokeji jen trochu rozuměl, viděl v něm talent, jaký se každý rok nerodí. Bylo mu šestnáct, když ho poprvé vyzkoušeli v seniorském týmu. V sedmnácti byl vyhlášen nejlepším nováčkem ligy. A v osmnácti se stal ligovým mistrem – v posledním ročníku československé federální soutěže. Na to všechno by byla každá otcovská protekce krátká. Aby toho nebylo málo, nadějný útočník si v té sezoně zahrál i na mistrovství světa dvacetiletých a na evropském šampionátu osmnáctiletých, který dorostenci už popáté vyhráli. A ještě než byla dohrána ligy a oslaven mistr, povolali ho do národního mužstva na stockholmský Globen Gup. Tam si „Vejba“ zahrál v památném prvním utkání české reprezentace. A jak už musel mít ty své premiéry vždycky ještě něčím ochucené, prvním soupeřem národního mužstva České republiky byli Rusové – a odnesli si z ledu potupný vyklep 6:1. Davida jen mrzelo, že si také nedal gól… Ale člověk nemůže mít všechno. Tři roky poté se stal ve Vídni mistrem světa. Když se to všechno shrnulo, na teprve jedenadvacetiletého hráče to nebyla zlá bilance.

Patřil už k lídrům týmu; spoluhráči respektovali i zkušenosti, které si přivezl ze svého zámořského působení v Cape Breton, farmě Edmontonu. Oilers zprvu jevili o Davida velký zájem, pak jim ale zřejmě přece jen připadal příliš křehký. Když se otec stal synovým trenérem, mohlo to v mužstvu působit určité potíže. Ne, že by David potřeboval nějaké tátovo nadržování, to bylo každému nad slunce jasné. Určitá úskalí tu ale přece jen byla – když šlo o kritiku či pochvalu. Někteří spoluhráči žárlivě sledovali, zda trenér syna nepochválí přece jen o něco vřeleji, než by si byla akce zasloužila. Nebo zda se nepokusí synovu vinu svalit na někoho jiného. U Výborných to takhle nefungovalo. Když už, pak spíše naopak. Když bylo co vytknout, syn si to vyslechl před celým týmem. A když měl být po zásluze pochválen, trenér se vždycky snažil zahrnout do ocenění ještě alespoň jednoho dalšího hráče. Nejlépe rovnou celou pětku, která právě byla na ledě, glosoval jeho strategii syn. Osten v tom nebyl, na to se vzájemně příliš respektovali. Davidovi spoluhráči si samozřejmě sem tam neodpustili nějaký ten žertík: „Hele, Vejbo, my si večer skočíme na pár piv. Zkus dojednat s taťkou na zítřek nějaký lehčí trénink, třeba fotbálek… Nebo že by nám vůbec dal volno?“

Třikrát zkusil David štěstí za oceánem, potřetí mu to vyšlo. Jeho statistika produktivity utěšeně rostla, brzy v Columbusu patřil k nejpopulárnějším členům týmu. Když se roku 2005 světový šampionát po devíti letech vrátil do Vídně, byl rád, že u toho může znovu být i on. Byl překvapen, když zjistil, kolik tam bude z NHL hráčů, do kterých byl to byl nikdy neřekl. V lize byla výluka, a tak spousta hráčů, kteří se jindy tvářili, že jim může být nějaký světový šampionát v nějaké Evropě ukradený, najednou chtěla také být u toho. Pak za ním přišel trenér Růžička a řekl mu, že by se měl stát kapitánem. Nečekal to, na chviličku ho to zaskočilo. „Já nevím, nedovedu si představit, co na to řeknou kluci.“ Růžička se jen usmál: „Neboj. Mluvil jsem s nimi, všichni jsou pro. A já bych taky chtěl, abys to byl ty.“ Uvědomil si, že stejně jako „Růža“ prožívá každý, třeba i méně důležitý zápas, že se stejně jako on raduje bláznivě raduje z každého vítězství a trápí se každou prohrou.“ Tak jo,“ řekl. Možná i pod dojmem té Vídně mu Karel Gut později vystavil toho vysvědčení: „Univerzální a týmový hráč s vysokým morálním kreditem.“