* 19. 9. 1948 ve Vochově
KŘÍDELNÍ ÚTOČNÍK
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.
Mistr světa a Evropy 1977, držitel stříbra ze ZOH 1976, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1974, 1976, 1978, 1979 a 1981; člen Klubu hokejových střelců (291 gólů).
177 utkání, poprvé 22. 12. 1968 v Ottawě proti Kanadě (3:7), naposledy 26. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SSSR (0:0); 80 gólů (31 ve svět. soutěžích), první 25. 12. 1968 ve Winnipegu proti Kanadě (2:6), poslední 18. 4. v Göteborgu na MS proti Kanadě (7:4).
419 utkání v letech 1965 – 1981, 211 gólů; mistrovské tituly 1969 a 1970.
1956 Plzeň, 1968 Dukla Jihlava, 1970 Plzeň, 1981 HC Lausanne, 1983 Grenoble, trenér 1991 Sierre, 1993 Martini, 1995 Plzeň, 1997 Remeš, 1908 Bayreuth, 1999 Norimberk, 2001 Limoges (do roku 2003).
V časech, kdy Dukla Jihlava hrávala jednu z hlavních rolí v lize a pravidelně dodávala své hvězdy státní reprezentaci, se často – a správně – připomínalo, že Horácké hokejové univerzitě vděčí za svůj vzestup na mezinárodní pole cti a slávy také mnozí borci, kteří se po absolvování základní vojenské povinnosti vrátili do civilních oddílů, ale za dva roky v Jihlavě nabrali takovou sílu, odolnost a vytrvalost, tolik se zdokonalili technicky a vyzráli takticky, že o další směřování jejich hokejové dráhy nebylo třeba mít sebemenší obavy. Jistě, dalo se namítnout, že v tehdy obvyklém věku základní služby v armádě mezi devatenácti a jedenadvaceti lety by byl jejich hráčský růst i v jiných podmínkách podobně strmý. Ale bylo by tomu ve všech případech opravdu tak? V kasárenské klauzuře (samozřejmě rok od roku víc a víc přizpůsobované potřebám vrcholového sportu) bylo možné vytvořit optimální prostředí pro systematickou práci s mladými talenty. U trenérů Jaroslava Pitnera a Stanislava Neveselého panovala tvrdá řehole. Kdo se nepřizpůsobil, musel z kola ven. Ale kdo se tam dostal a vzal na sebe ten nelehký úděl, nemohl pro svou hokejovou budoucnost udělat víc. K takovým patřil i Bohuslav Ebermann. Říkali mu „Rychlík“. Nebo také „Plzeňský expres“.
Roku 1965 Plzeň sestoupila z I. ligy. Co trápilo plzeňské fanoušky, stalo se jeho štěstím: trenér Vlastimil Sýkora se musel potýkat s generačním problémem, a tak vzal do prvního mužstva najednou celou pětku nejlepších dorostenců. Ligové zkušenosti se mladičkému borci zúročily na 1. mistrovství Evropy juniorů v Tampere, ze kterého se počátkem roku 1968 vrátil jako kontinentální šampion. V létě pak narukoval do Jihlavy. Jako jediný druholigový nováček armádního týmu zatím nebyl zařazen do mužstva, které vyrazilo na letní zájezd do Itálie a Švýcarska; dočasně ho převeleli do Dukly Hodonín. Když k nám vtrhli Rusové, říkalo se (dokonce i v rozhlasu), že Jihlavští se domů nevrátí, budou hrát švýcarskou ligu… Nic z toho nebyla pravda. Dukla se vrátila, začala hrát ligu a když v prvním útoku došlo k rozkolu mezi bratry Holíky a Klapáčem, začal bažant z Plzně řádit na jeho pravém křídle! Byl z toho jako v Jiříkově vidění, vždyť narukoval teprve 1. července – a z II. ligy… A to nejlepší teprve přišlo: v prosinci už odletěl s národním mužstvem do Kanady! Že byla součinnost s Holíky skvělým výtahem do reprezentace? To nepochybně byla! Ale každého by k nim postavit nemohli…
Po dvou letech tvrdé práce v Jihlavě se do Plzně vrátil jako toužebně očekávaná posila. Rok po něm přišel stejnou cestou zpátky domů i obránce Milan Kajkl a po léta pak spolu patřili k pilířům týmu okřídleného šípu. I když byl stálým kandidátem reprezentace, cesta do světových soutěží byla v těch časech pro pravá křídla pořádně zarubaná. V Jihlavě byli Klapáč s Hrbatým, v Pardubicích Martinec, v Brně Ševčík, ve Spartě „Gusta“ Havel, na Kladně Eda Novák; a to ještě na tom postu hrávali i Nedomanský nebo Kochta! A tak se na „Rychlíka“ z plzeňského ledu dostalo až roku 1974, kdy se mistrovství konalo v Helsinkách. Hrál tam ve formaci s Hlinkou a Augustou. Rok poté už tvořil první útok opět s Hlinkou, ale na levém křídle měli Jiřího Holíka; řada vydržela pohromadě i pro olympijský turnaj roku 1976 v Innsbrucku. V Katovicích chyběl, ale pár měsíců poté si to víc než vynahradil na Kanadském poháru. Roku 1977 ve Vídni plnil – poctivě a dobře – nezvyklou roli levého křídla. „A přitom se mi právě tam povedlo, o čem jsem dávno snil: že jednou dám vítězný gól v strašně důležitém utkání. Vyšlo mi to v posledním mači se Švédy. Vyhráli jsme 2:1, a bez toho vítězství bychom byli titul neobhájili! Jak já byl tenkrát šťastný, to se ani vypovědět nedá! A ještě ke všemu pak šot s tím gólem zhruba tak rok otevíral nedělní televizní pořad Branky, body, vteřiny!“