BOHUSLAV EBERMANN

* 19. 9. 1948 ve Vochově

KŘÍDELNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1977, držitel stříbra ze ZOH 1976, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1974, 1976, 1978, 1979 a 1981; člen Klubu hokejových střelců (291 gólů).

V národním týmu

177 utkání, poprvé 22. 12. 1968 v Ottawě proti Kanadě (3:7), naposledy 26. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SSSR (0:0); 80 gólů (31 ve svět. soutěžích), první 25. 12. 1968 ve Winnipegu proti Kanadě (2:6), poslední 18. 4. v Göteborgu na MS proti Kanadě (7:4).

V lize

419 utkání v letech 1965 – 1981, 211 gólů; mistrovské tituly 1969 a 1970.

Mezníky kariéry

1956 Plzeň, 1968 Dukla Jihlava, 1970 Plzeň, 1981 HC Lausanne, 1983 Grenoble, trenér 1991 Sierre, 1993 Martini, 1995 Plzeň, 1997 Remeš, 1908 Bayreuth, 1999 Norimberk, 2001 Limoges (do roku 2003).

V časech, kdy Dukla Jihlava hrávala jednu z hlavních rolí v lize a pravidelně dodávala své hvězdy státní reprezentaci, se často – a správně – připomínalo, že Horácké hokejové univerzitě vděčí za svůj vzestup na mezinárodní pole cti a slávy také mnozí borci, kteří se po absolvování základní vojenské povinnosti vrátili do civilních oddílů, ale za dva roky v Jihlavě nabrali takovou sílu, odolnost a vytrvalost, tolik se zdokonalili technicky a vyzráli takticky, že o další směřování jejich hokejové dráhy nebylo třeba mít sebemenší obavy. Jistě, dalo se namítnout, že v tehdy obvyklém věku základní služby v armádě mezi devatenácti a jedenadvaceti lety by byl jejich hráčský růst i v jiných podmínkách podobně strmý. Ale bylo by tomu ve všech případech opravdu tak? V kasárenské klauzuře (samozřejmě rok od roku víc a víc přizpůsobované potřebám vrcholového sportu) bylo možné vytvořit optimální prostředí pro systematickou práci s mladými talenty. U trenérů Jaroslava Pitnera a Stanislava Neveselého panovala tvrdá řehole. Kdo se nepřizpůsobil, musel z kola ven. Ale kdo se tam dostal a vzal na sebe ten nelehký úděl, nemohl pro svou hokejovou budoucnost udělat víc. K takovým patřil i Bohuslav Ebermann. Říkali mu „Rychlík“. Nebo také „Plzeňský expres“.

Roku 1965 Plzeň sestoupila z I. ligy. Co trápilo plzeňské fanoušky, stalo se jeho štěstím: trenér Vlastimil Sýkora se musel potýkat s generačním problémem, a tak vzal do prvního mužstva najednou celou pětku nejlepších dorostenců. Ligové zkušenosti se mladičkému borci zúročily na 1. mistrovství Evropy juniorů v Tampere, ze kterého se počátkem roku 1968 vrátil jako kontinentální šampion. V létě pak narukoval do Jihlavy. Jako jediný druholigový nováček armádního týmu zatím nebyl zařazen do mužstva, které vyrazilo na letní zájezd do Itálie a Švýcarska; dočasně ho převeleli do Dukly Hodonín. Když k nám vtrhli Rusové, říkalo se (dokonce i v rozhlasu), že Jihlavští se domů nevrátí, budou hrát švýcarskou ligu… Nic z toho nebyla pravda. Dukla se vrátila, začala hrát ligu a když v prvním útoku došlo k rozkolu mezi bratry Holíky a Klapáčem, začal bažant z Plzně řádit na jeho pravém křídle! Byl z toho jako v Jiříkově vidění, vždyť narukoval teprve 1. července – a z II. ligy… A to nejlepší teprve přišlo: v prosinci už odletěl s národním mužstvem do Kanady! Že byla součinnost s Holíky skvělým výtahem do reprezentace? To nepochybně byla! Ale každého by k nim postavit nemohli…

Po dvou letech tvrdé práce v Jihlavě se do Plzně vrátil jako toužebně očekávaná posila. Rok po něm přišel stejnou cestou zpátky domů i obránce Milan Kajkl a po léta pak spolu patřili k pilířům týmu okřídleného šípu. I když byl stálým kandidátem reprezentace, cesta do světových soutěží byla v těch časech pro pravá křídla pořádně zarubaná. V Jihlavě byli Klapáč s Hrbatým, v Pardubicích Martinec, v Brně Ševčík, ve Spartě „Gusta“ Havel, na Kladně Eda Novák; a to ještě na tom postu hrávali i Nedomanský nebo Kochta! A tak se na „Rychlíka“ z plzeňského ledu dostalo až roku 1974, kdy se mistrovství konalo v Helsinkách. Hrál tam ve formaci s Hlinkou a Augustou. Rok poté už tvořil první útok opět s Hlinkou, ale na levém křídle měli Jiřího Holíka; řada vydržela pohromadě i pro olympijský turnaj roku 1976 v Innsbrucku. V Katovicích chyběl, ale pár měsíců poté si to víc než vynahradil na Kanadském poháru. Roku 1977 ve Vídni plnil – poctivě a dobře – nezvyklou roli levého křídla. „A přitom se mi právě tam povedlo, o čem jsem dávno snil: že jednou dám vítězný gól v strašně důležitém utkání. Vyšlo mi to v posledním mači se Švédy. Vyhráli jsme 2:1, a bez toho vítězství bychom byli titul neobhájili! Jak já byl tenkrát šťastný, to se ani vypovědět nedá! A ještě ke všemu pak šot s tím gólem zhruba tak rok otevíral nedělní televizní pořad Branky, body, vteřiny!“