BOHUMIL PROŠEK

* 26. 3. 1931 na Kladně

LEVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 19. 12. 2013.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1956 a dalších MS 1957, 1959 a 1961; jako trenér 1979 vítěz Poháru mistrů evropských zemí.

V národním týmu

39 utkání, poprvé 26. 11. 1955 v Brně proti SRN (8:6), naposledy 8. 3. 1962 v Moskvě proti SSSR (2:2); 13 gólů (6 ve světových soutěžích), první 29. 1. 1956 v Cortině na ZOH-MS proti Polsku (8:3), poslední v Bratislavě přátelsky proti SSSR (4:2).

V lize

279 utkání v letech 1951 – 1966, 143 gólů; mistrovské tituly jako hráč 1955, 1956, 1957, 1958 a 1959, jako trenér 1978.

Mezníky kariéry

1948 Letná Kladno, 1949 SONP Kladno, 1952 vojenská základní služba ČH Bratislava, 1953 RH Brno, 1958 SONP Kladno, 1965 Slavia Praha; jako trenér 1967 SONP / Poldi Kladno, 1973 dorost, 1977 ligové mužstvo, 1979 dorost, 1981 Slavia Praha, 1983 Poldi Kladno, 1984 Fukurawa Denko (Japonsko, do roku 1989).

Co všechno má po svém otci Bohumil Prošek, někdejší dravý a příkladně pracovitý a bojovný hokejový útočník a později i úspěšný trenér? Je toho víc než dost. Tak především křestní jméno. Pak také podobu – stačí porovnat snímky z fotbalového Středoevropského poháru s těmi z kladenské hokejové kroniky. K tomu se ještě dostaneme, teď se přidržme jejich společných vlastností a náklonností. Oba dorostli do stejné výšky 171 centimetrů. Otec byl a syn je správný chlap; oba zvyklí dělat všechno poctivě a na doraz. Oba také velcí kladenští patrioti, i když každý odpracoval pěknou řádku let v cizích službách – táta i syn na Moravě, ten druhý nakonec až v zemi vycházejícího slunce. Společná jim byla i láska a úcta k dřevu a práci s ním; dědeček byl horník, ale táta truhlář a Bohumil mladší se vyučil modelářem ze dřeva. A je tu ještě jedna posedlost těch dvou: fotbal. Bohumil starší jej začal hrát v kladenské Spartě, odkud si ho vytáhl místní prvoligový SK. Po čase si pro něho přijeli až z Prostějova. I tam se dlouhá léta hrávala nejvyšší domácí fotbalová soutěž a on si roku 1937 v prostějovském dresu zakopal i v kdysi tak populární mezinárodní klubové soutěži. Ligu v kopačkách a s míčem si zahrál i syn – a stejně jako jeho dlouholetý hokejový spoluhráč Stanislav Bacílek ještě o dva roky dříve, než tu na bruslích a s pukem.

Dál však už podobnost končí: táta hokej nehrál, zato synovi se nakonec stal sportem číslo jedna. Závodně začal hrát až v sedmnácti letech, ale v následující sezoně už byl členem mužstva SONP Kladno, které si v té další vybojovalo postup do ligy. V té pak stejně jako Standa patřil do základní sestavy. Po premiérově ligové sezoně oba narukovali. Bohouš oblékl v Bratislavě uniformu se zelenou brigadýrkou a výložkami se psí hlavou. Ne náhodou. Hokejová četa Pohraniční stráže, složená z větší části z českých hráčů, měla podle původních představ vytvořit základ týmu, s kterým se do budoucna počítalo pro ligu. Nakonec všechno dopadlo docela naopak. Tehdejší totalitní ministerstvo národní bezpečnosti dostalo sice opravdu darem účast svých týmů jak v hokejové, tak i ve fotbalové nejvyšší soutěži – jenže Bratislavě byl přidělen fotbal a Brnu hokej. Šikovný obojživelník vojín Prošek byl nakonec převelen do Brna a v hokejovém útoku s Františkem Vaňkem uprostřed a se Zdeňkem Návratem napravo se roku 1955 stal – poprvé – mistrem republiky a v následujícím roce olympijským reprezentantem. Na fotbalový míč ale proto nezanevřel a roku 1957 se dostal do I. ligy i s ním. Tým nováčka soutěže byl vůbec samý hokejista: hvězdou i na trávníku byl Vlastimil Bubník, zdatně mu sekundovali Bronislav Danda a Jiří Zamastil, byli tu i další. Právě v ročníku 1957 – 58 se Kladenští zřítili do propadliště fotbalové ligy. Jeden z hřebíčků do rakve jejich příslušnosti k elitě zatloukl i Bohumil mladší vítězným gólem Brňanů. Stalo se to na Kladně a ještě k tomu před očima Bohumila staršího. Tenkrát se kladenští fanoušci na ztraceného syna hodně zlobili. Ale vše bylo rázem odpuštěno, když se brzy poté vrátil do rodného města právě včas, aby posílil jeho hokejisty k památné zteči domácího vrcholu v sezoně 1958 – 1959!

Do nominace na svůj poslední světový šampionát v roce 1961 se dostal za minutu dvanáct místo zraněného Bronislava Dandy. Formace Luďka Bukače s Jiřím Dolanou a Proškem na křídlech byla složena v poslední den soustředění a sehrávala se až v průběhu turnaje. On měl mladší spoluhráče usměrňovat svou zkušeností. „Vnesl do hry potřebný klid a rozvahu,“ lze číst v rozboru trenérské rady. „Dobře plnil obranné úkoly, ale dovedl se uplatnit i před soupeřovou brankou.“ Právě to umění možného, kterým oslabený tým dosáhl nečekaného úspěchu, nejspíš ovlivnilo jeho příští trenérskou filozofii.