BOHUMIL MODRÝ

* 24. 9. 1916 v Praze

BRANKÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947, 1948 a 1949, účastník dalších MS 1937, 1938 a 1939; člen Síně slávy IIHF; jeho jméno nese ocenění pro nejužitečnějšího hráče extraligy.

V národním týmu

71 utkání, poprvé 7. 1. 1937 v Praze v přátelském utkání proti Kanadě (2:6), naposledy 11. 12. 1949 ve Stockholmu rovněž přátelsky proti Švédsku (0:5).

V lize

56 zápasů v letech 1936 – 1950; mistrovské tituly 1937, 1938, 1939, 1940, 1942, 1943, 1946, 1947, 1948 a 1949.

Mezníky kariéry

1935 LTC Praha, 1943 Stadion Praha, 1944 LTC Praha, 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 15 letům vězení, 1955 návrat na svobodu po amnestii, 1968 soudní rehabilitace, v jeho případě už jen posmrtná.

První český brankář mezinárodní extratřídy imponoval klidem, soustředěností a vysokým standardem výkonů. Jeho kromobyčejnou popularitu umocňovalo ojedinělé osobní charisma.

V Sokole se věnoval gymnastice a atletice, v národní házené patřil už jako dorostenec k nejlepším útočníkům. Jednou si domluvil s kamarádem a spolužákem ze smíchovského gymnázia Vildou Šťovíkem bruslení na rybníku v Kamenici. Bylo u toho ještě pár dorostenců z LTC a rozdali si to „na dvě“. Boža (jak mu později podle rozhlasových reportáží Josefa Laufera začala říkat celá země) byl v brance jako doma a Vilda ho pak doslova dovlékl na trénink na Štvanici. Půldruhého roku poté spolu během jediné sezony vykročili do ligy, reprezentace i na světový šampionát. O deset let později i mezi jeho vítěze.

Když roku 1936 gólman národního mužstva Jan Peka ukončil čtvrtstoletou kariéru, sotva koho napadlo, že jeho nástupcem se po několika týdnech nové sezony stane – Bohumil Modrý z juniorky LTC! Inteligentní, hloubavý a důsledný mládenec prokazoval zápas co zápas obrovský talent. Do detailů se zamýšlel nad brankářskou technikou i taktikou.

To už studoval stavební fakultu ČVUT a inženýrský mozek byl znát i na ledě. Reprezentační jedničkou se definitivně stal na MS 1937. Rok poté patřil k hvězdám pražského šampionátu. Kanadský kouč Silverman řekl: „Půjčte nám Modrého na sezonu, uděláme z něho brankáře, jakého Evropa ještě neměla!“

Mezinárodní izolace za nacistické okupace ho připravila o řadu let na světové scéně. Ve třiadvaceti letech začal pro Foglarův časopis Mladý hlasatel psát Školu hokejového brankáře; po roce přidal Vyšší školu. První u nás se i v teorii zabýval zužováním a vykrýváním střeleckých úhlů. Patnáct článků s instrukčními fotografiemi a vlastnoručními nákresy se stalo biblí všech začínajících strážců branky.

Jediná změna klubového dresu nebyla přestupem – LTC ho půjčil HC Stadionu, aby mu pomohl do ligy. I v prvních čtyřech poválečných sezonách patřil k pilířům obnovené reprezentace. Ve Svatém Mořici mu Kanaďané nabídli angažmá. Víc než kontrakt v NHL ho zajímala možnost uplatnění mezi amatéry, spojená s profesní stáží. Totalitní ministr Václav Kopecký mu uvolnění slíbil, pokud přispěje k novému zisku světového prvenství. Stalo se, Bohumil Modrý měl na světovém prvenství ze Stockholmu lví podíl. Oslnil zejména v utkání se Švédy, k němuž se vrací citát této dvoustrany.

Prolhaný ministr se však už ke slibu neznal a rozčarovaný nejlepší brankář MS 1949 se ještě více upnul ke svému povolání a v lednu 1950 se vzdal reprezentace. Když byla týmu znemožněna obhajoba poháru mistrů světa a jeho jádro bylo pozatýkáno, vzpomněli si estébáci i na Modrého a přisoudili mu roli hlavy „protistátní skupiny“ hokejistů. Pro zvrhlý scénář justičního zločinu ho nevybrali náhodou. Byl to muž pevné morální integrity, demokrat, imponoval vzděláním i rozhledem a patřil mezi nejpopulárnější sportovce země. Od soudu si odnesl nejtvrdší rozsudek: patnáct let!

Na svobodu se po pěti letech vrátil se stále zřetelnějšími příznaky těžkého onemocnění, vyvolaného ozářením při práci v uranovém mlýně. Po jeho předčasné smrti v nedožitých sedmačtyřiceti letech se na pohřbu spontánně sešly stovky lidí, kteří nezapomněli.