ANTONÍN STAVJAŇA

* 10. 2. 1963 v Gottwaldově (Zlíně)

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 7. 11. 2012.

Mistr světa 1985 a 1996, účastník ZOH 1988 a 1994 a dalších MS 1986, 1987, 1989, 1993 a 1995.

V národním týmu

231 utkání, poprvé 25. 8. 1984 v Halifaxu přátelsky proti Kanadě (4:5), naposledy 5. 5. 1996 ve Vídni na MS proti Kanadě (4:2); 21 gólů (11 ve světových soutěžích), první 11. 4. 1985 v Táboře přátelsky proti NDR (11:1), poslední 24. 4. 1996 ve Vídni na MS proti Norsku (2:2).

V lize

586 utkání a 93 gólů v letech 1980 – 1998; mistrovské tituly 1995, 1996, 1997 a 1998.

Mezníky kariéry

1980 Gottwaldov, 1983 Dukla Trenčín, 1984 Gottwaldov / Zlín, 1991 JoKP Joensuu, 1992 HV 71 Jönköping, 1994 Vsetín; trenér 1998 Zlín, 2001 Třinec, 2002 Zlín dorost, 2004 Vsetín junioři, 2005 Nitra, 2006 Trenčín, 2009 Slovan Bratislava, 2010 Karlovy Vary, 2011 Košice.

Ne, že by o něm v Praze už od počátku 80. let nevěděli. Třikrát byl členem reprezentační dvacítky na jejím světovém šampionátu. Roku 1981 v SRN skončili čtvrtí, v následujících dvou letech v Kanadě a potom v tehdejším Leningradě vždy druzí. Přesto se na vojnu dostal jen do Dukly Trenčín, která právě spadla z I. ligy. Když jí pomohl vybojovat návrat, trenér Bukač ho na samotném prahu olympijské sezony 1983 – 84 vzal sebou na přípravu v německém Rosenheimu. V kádru se ale neudržel. Popravdě, v lize neměl kdovíjaké výsledky; 3 góly a 11 asistencí ani mezi obránci mnoho neznamenalo. Boje v sarajevské hale Setra tak mohl sledovat jen na televizní obrazovce.

Zato následující sezonu, už zase v civilu a v rodném městě, měl formu jako víno! Ne, že by to přikládal svému návratu, na to byl vždycky příliš skromný, ale zlínské mužstvo, které předtím málem skončilo v propadlišti, bylo najednou jako pokropené živou vodou. Ze 44 utkání polovinu vyhrálo, z 8 dalších vytěžilo alespoň po bodu. Bylo z toho naprosto nečekané třetí místo! „Ňaňa“ sám hned na počátku sezony hrál jako jeden z nováčků mužstva – příliš mladého pro tak náročný turnaj – na Kanadskému poháru. Jak se tam cítil, popsal později v rozhovoru, citovaném na sousední straně. Moc nadějí na udržení dresu s lvíčkem si nedělal. V anketě slovenského týdeníku Tip však skončil mezi obránci druhý za Miloslavem Hořavou a pražský šampionát mu neutekl!

V publikaci, která později oslavila zasloužený triumf, je zachycena situace zlomek vteřiny po jeho bodyčeku na Rusa Světlova, který se docela pěkně proletěl vzduchem. Pár doprovodných řádků neslo titulek Machačův nástupce. Odborní pozorovatelé, kteří na šampionátu zaznamenali a analyzovali kdeco, zveřejnili, že mistrům světa se v průběhu celého turnaj opravdu povedly jen tři bodyčeky: jeden Eduardu Uvírovi, dva Stavjaňovi, který tak podle autorů navázal na Oldřicha Machače, přestože ve dvojici s Františkem Musilem představoval tvořivější, tedy co do tradice spíše „pospíšilovský“ prvek. Jedno bylo jisté – na šampionátu plně obstál!

V průběhu dalšího ligového ročníku se ve žlutomodrém zlínském týmu stal kapitánem. Ne, že by o to stál – právě naopak! Byl rád, že má respekt a důvěru spoluhráčů, vedení týmu i fanoušků, ale céčko k tomu nikterak nepotřeboval. Přišel k němu ostatně jako slepý k houslím. Mužstvu Zlíně se pro změnu zase vůbec nedařilo, a trenér Uher bouřil, kudy chodil. Vše marné! Jednou položil kouč kapitánovi Miloši Sedlákovi otázku, čím si vysvětluje poslední prohru a protože nervy už tekly všem, dostal nakvašenou a neuctivou odpověď: „No, dostali jsme víc gólů než oni…“ A bylo zle! Trenér nic nedal na Antonínovy protesty a ustanovil do funkce jeho. Bylo logické, že v tíživé situaci by měl zvednout pokleslý prapor právě světový šampion. Tím byl v týmu i Jiří Králík, gólman s velikou osobní autoritou, ale časy kapitánů v brance byly už dávno ty tam. A tak „Ňaňa“ nosil céčko, když bylo třeba, dohadoval se s rozhodčími, ale jeho šálek čaje to věru nebyl.

Dál si hrál svou hru, dál patřil k nejlepším. Když bylo třeba něco řešit, starší hráči včetně sesazeného Sedláka ho v tom nenechali. Nakonec se mužstvo chytilo, po základních 22 kolech bylo z 12 účastníků deváté, po 12 kolech nadstavby šesté, po play off mu patřilo konečné páté místo. Na tu počáteční bídu to bylo až až! Sám skončil s 11 góly a 11 přihrávkami v tabulce ligové produktivity obránců čtvrtý. Před ním byli je tři beci Košic, které tehdy poprvé vyhrály ligu. Spolehlivou jistotou pro svůj tým zůstal až do odchodu do zahraničního angažmá. A nemělo by se zapomenout ani na to, co po návratu do vlasti udělal pro Vsetín.

„Takticky na vysoké úrovni, se stabilně perfektním přístupem k utkání, Ideální hráč do přesilovek.“ Tolik Karel Gut o hráči, který za živý svět nechtěl být kapitánem…