VLADIMÍR MARTINEC

English

* 22. 12. 1949 v Lomnici nad Popelkou

PRAVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, stříbro ze ZOH 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977, účastník ZOH 1972 a 1980 a MS 1970, 1971, 1973, 1974, 1975, 1978, 1979 a 1981; Zlatá hokejka 1973, 1975, 1976 a 1979, čtvrtý v anketě Český hokejista 20. století, Klub hokejových střelců (498 gólů); asistent trenéra u zlata ZOH 1998 v Naganu a titulů mistrů světa 1999, 2000 a 2001; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

292 utkání, poprvé 12. 3. 1969 v Pardubicích proti USA (6:1), naposledy 26. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SSSR (1:1); 155 gólů (58 ve svět. soutěžích), první v premiérovém zápase (2 branky), poslední 22. 4. 1981 (Göteborg, MS proti Švédsku, 2 branky).

V lize

539 utkání v letech 1967 – 1981, 345 gólů; mistr. titul 1973, král ligových střelců 1979 (42 gólů); jako trenér mistrovské tituly 1989 a 2005.

Mezníky kariéry

1961 Lomnice n. Pop., 1965 Pardubice (polovina sezony 1978 – 79 v Dukle Jihlava), 1981 Kaufberen, trenér 1985 Pardubice junioři, 1988 A-mužstvo, 1991 Kaufberen a Memmingen, 1997 asistent a pak i trenér reprezentace do 20 let, a také asistent u A-mužstva, 1999 sport. ředitel svazu, 2002 Pardubice, sport. ředitel, trenér juniorů, 2004 A-mužstvo (do roku 2006).



O Italech jde jedna řeč, že se jim v létě nechce pracovat. Proto kdysi na letním soustředění národního mužstva začali nováčkům Vladimíru Martincovi a Bohuslavu Šťastnému říkat „Ital I“ a „Ital II.“ Sem tam se někde dal slyšet nebo číst i jiný výklad vzniku té dvojjediné přezdívky (prý to byla ironická reakce na jejich notorickou málomluvnost), ale první varianta je daleko pravděpodobnější – a nadto autorizovaná knihou Vladimírových vzpomínek. Kdo už by to měl vědět lépe? Později dostal ještě jednu přezdívku: „Marcello“. I tady vedou stopy do Itálie…

S hokejem začal v sedmi letech na rybníce v rodném městě. První dres tam o něco později oblékl spolu s kamarádem Karlem Kodejškou, který se později proslavil skoky na lyžích. O Vláďovi jednou řekl: „Mimo led o něm nikdo nevěděl, byl tichý, nenápadný, jakoby zakřiknutý. Ale na ledě byl už tehdy král.“ Lomničtí školáci měli štěstí na učitele tělocviku Komárka. Neúnavně organizoval mezitřídní soutěže ve fotbalu, hokeji, basketbalu, stolním tenisu… Vláďovi šlo, na co sáhl, ale učitel mu často říkal: „Hochu, ty se drž hokeje!“ Když jednou pardubický trenér mládeže Horymír Sekera starší obhlížel nějaký dorostenecký turnaj, stačila mu chvilka, aby se rozhodl: „Ty jsi Martinec, viď? Říkali, že chodíš do devítky. Kdyby ses šel vyučit do Tesly, mohl bys hrát za Pardubice!“ Kdo by nechtěl?

Když na sklonku sezony 1966 – 67 začal hrát v ligovém týmu, byl volný dres s třináctkou. Pověrčivý nebyl. Zvykl si na ni, byl by ji později bral i v národním mužstvu – jenže tam byla už dlouho před jeho příchodem z každé sady dresů vyřazena; reprezentanti věřili, že nosí smůlu. Přijal tedy desítku. Z takových věcí nikdy nedělal vědu.

Na světovém šampionátu debutoval roku 1970 ve Stockholmu. Rok poté se přidalo i jeho klubové levé křídlo, Bohuslav Šťastný. Středního útočníka jim v té době v národním mužstvu hrával Ivan Hlinka nebo Richard Farda, a šlo jim to znamenitě. Ale v Pardubicích je v centru doplňoval Jiří Novák, se kterým se znali už z dorostu a mohli spolu hrát snad i poslepu. To byl útok! Když se pak všichni tři sešli v národním mužstvu, dávali koncerty. Vymysleli bezpočet kombinačních variací v útočném pásmu, a neustále je dál vybrušovali a pozměňovali.

Skvělí byli všichni tři, dohromady i každý zvlášť, ale Vladimír byl jen jeden. Jestliže všechny velké úspěchy našeho hokeje byly vždy dílem důvtipu, pohotové improvizace, technické i taktické tvořivosti, pak Vladimír Martinec patřil spolu s Vladimírem Zábrodským, Vlastimilem Bubníkem, Ivanem Hlinkou nebo Jaromírem Jágrem – abychom jmenovali jen několik markantních příkladů za všechny další velikány této hry – ke klasikům této české hokejové školy. Uměl všechno. Obejít protihráče rafinovanou kličkou a vytvořit tak přečíslení v soupeřově defenzivě. Přihrát spoluhráči přesně do jízdy, stejně jako si na takovou přihrávku s dokonalým načasováním najet. Ve vhodném okamžiku přesně zamířit a vystřelit – nebo projet s pukem až „do kasy“. Neselhávající intuice mu pokaždé poradila správné řešení. Okřídlená poučka říká, že velcí hráči respektují navyklé, tisíckrát vyzkoušené zákonitosti hry a jednají podle nich, ale ti největší neomylně poznají pravou chvíli, kdy je porušit. Právě tohle uměl Vladimír Martinec dokonale. Jeho řešení herních situací bývala často opravdu originální. Tím více pak góly, které se z nich rodily, soupeře deptaly, srážely na kolena.

To byly pravé chvíle pro slavný úsměv od ucha k uchu, který tak milovali televizní fanoušci. Šťastný, bezstarostný úsměv kluka, který si nade všechno rád hraje a hra se mu daří. Úsměv, který zůstane jednou provždy spojen s třemi světovými primáty, hlavně s katovickou spanilou jízdou z roku 1976.


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS