OTAKAR VINDYŠ

English

* 9. 4. 1884

† 23. 12. 1949 v Praze

UNIVERZÁLNÍ HRÁČ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1911, 1922 a 1925, účastník OH-MS 1920 v Antverpách, ZOH-MS 1924 v Chamonix a dalších ME v letech 1912, 1913, 1921 a 1923.

V národním týmu

26 branek, poprvé 23. 1. 1909 v Chamonix na turnaji proti Francii (1:8), naposledy 11. 1. 1925 ve Starém Smokonci na ME proti Belgii (6:0); 9 gólů (8 v evropských soutěžích), první 15. 1. 1909 v Chamonix na turnaji proti Belgii (1:4), poslední 27. 1. 1913 v Mnichově na ME proti Rakousku (7:0).

Mezníky kariéry

1902 I. ČLTK Praha, 1905 Slavia Praha, 1909 člen týmu, vyslaného do Chamonix za poznáním „pravého“ hokeje.



Kamarádi mu říkali „Mihály“ a s gustem to maďarské křestní méno vyslovovali nikoliv s „j“ místo poslední slabiky, jak se patří, nýbrž tak, jak se píše. Traduje se, že si pan inženýr přezdívku vysloužil knírem husarského střihu, kterým se nějaký čas pyšnil. On sám poskytl zvědavému novináři jiné vysvětlení. Hokejisté Slavie si jednou vyjeli do Budapešti, a jen vyšli z nádraží, padl jim do očí firemní štít nad velkým obchodem přes ulici: Windisch Mihály. Už se toho nezbavil!

Když si tenisté I. ČLTK po památném prvním pražském hokejovém klání mezi fotbalisty Slavie a rychlobruslaři BZK „holomajznu“ napřesrok také zprubli, Vindyše si podmanila ze všech nejvíc. Parta proháněla míček po ledě docela šikovně, ale některým nadšení pro novou hru brzy opadlo, hokej občas bolel… Tehdy nabídl své služby slávistům a ti ho přijali s otevřenou náručí.

Když se „mušketýři“ roku 1909 vydali do Savojských Alp, mnoho nechybělo, a byl by zůstal doma. Jeho studia už spěla do finiše a otec usoudil, že je syn bere na příliš lehkou váhu. „Do Chamonix? To tak! Doma budeš – a učit se na zkoušky!“ Když už se ráno dne D zdálo být vše ztraceno, vyrazil „Joe“ Gruss do Radotína k otci a s výmluvností hodnou husitského kazatele zařídil Otovi volno k výletu. Kdo znal Vindyše seniora, považoval to téměř za zázrak. Bez „Mihályho“ to nikdy nebylo to pravé ořechové. Až do roku 1920, kdy také Evropa přešla po zámořském příkladu na hru v šesti, hrával záložníka, ale v případě potřeby zaskočil na kterémkoli jiném místě; to mu pak usnadnilo adaptaci na zúžení sestavy. Bojovník byl nad jiné tvrdý, odolný a neúnavný. V mužstvu měl však ještě jiné poslání. Byl jeho dobrým duchem – vždy pohotovým a nikdy neselhávajícím hecířem, ironickým glosátorem dění na ledě i kolem něj. Věděl, kdy spoluhráčům, klesajícím na mysli, dodat kuráž do dalšího boje – a kdy usadit rozbujelé sebevědomí. Když byl některý borec podle něho trochu moc bolestínský, místo pofoukání shodil jeho trápení drsným vtípkem. V pravé chvíli dovedl slovem i pohladit. Tuhle medicínu ale ordinoval jen zřídkakdy a velice opatrně.

Když Gruss cestou do Chamonix poprvé potěžkal puk, přejel prstem po jeho hranách a ověřil si jeho tvrdost, začal lamentovat: „Když mě to trefí do nohy, mám po ní. A když do hlavy, je po mně!“ Ne, že by ta úvaha byla úplně scestná, ale právě proto Vindyš zasáhl. „Copak nohu, tu ti amputují. Horší to bude s případným pohřbem, tolik peněz nám Herites nedal. Holt ti budeme muset zařídit funus na obecní útraty!“

Dva roky poté cestovalo mužstvo nočním vlakem na svůj první evropský šampionát ve vagonu třetí třídy s dřevěnými lavicemi – na dražší jízdenky nebylo. Byl čas masopustních zábav, od hranic až do Berlína při každém zastavení vystupovali a nastupovali rozjaření pasažéři v maškarních kostýmech. Když konečně dorazili na Anhaltské nádraží a v hotelu zalehli do postelí, přiběhli předseda Procházka a mezinárodní sekretář Laufer s Jobovou zvěstí: „Čekali nás prý už včera, turnaj rozlosovali bez nás, hned odpoledne hrajeme se Švýcarskem!“ Odpovědí byla lavina nepublikovatelných výroků. Vindyš vyskočil, popadl hokejku opřenou o skříň a zahrozil s ní: „No tohle! Počkejte, vy sejraři, tohle si vypijete.“ Přes vážnost chvíle se všichni rozesmáli a dodali tím Josefu Laufrovi odvahu, aby dokončil neblahé poselství: „To není všechno, Mihály! Večer nás čekají Němci!“ Ota zalapal po dechu, až po chvíli temně zahučel: „Tak se těšte i vy…“ Zarazil se, hledal správný výraz: „Vy Anhalti!“

„Sejraři“ byli smeteni výsledkem 13:0, „Anhalti“ 4:1. Dál už jen 3:0 s Belgičany – a hotovo! Otakar Vindyš se pak stal mistrem Evropy ještě v letech 1922 a 1925 a z Antverp si přivezl bronzovou olympijskou medaili.


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS