MILOSLAV HOŘAVA

English

* 14. 8. 1961 na Kladně

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1985, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1984, účastník dalších MS 1981, 1982, 1986, 1987, 1988.

V národním týmu

237 utkání, poprvé 11. 9. 1980 v Praze přátelsky proti SSSR (3:5), naposledy 23. 2. 1994 v Gjöviku na ZOH proti Kanadě (2:3); 28 gólů (8 ve světových turnajích) první 14. 9. 1980 v Bratislavě přátelsky proti SSSR (2:4), poslední 10. 2. 1992 v Albertville na ZOH proti Francii (6:4).

V lize

698 utkání v letech 1978 – 2000, 126 gólů; mistrovské tituly 1980, 1984 a 1985.

Mezníky kariéry

1969 PZ Kladno, 1978 Poldi Kladno, 1983 Dukla Jihlava, 1985 Kladno, 1989 New York Rangers, 1991 MoDo, 1994 Slavia Praha, 1997 Karlovy Vary, 1998 Litvínov; trenér 2000 Kladno mládež, 2002 Znojmo, 2003 Karlovy Vary, 2004 Mladá Boleslav, 2005 Znojmo, 2007 Česko do 20 let. Citaci na sousední straně zajisté přitakají všichni, kdo Miloslava (ale říkalo se mu Miloš) poznali zblízka. A protože pro ty méně zasvěcené mohou ty řádky působit drobet kontroverzně, nahlédněme ještě jednou do textu, z kterého jsou vybrány. I v něm nalezneme také docela jiné zprávy. Třeba tuhle: „Miloš byl kluk do party. Měl rád kolem sebe lidi a příteli by dal poslední košili. V reprezentaci nejvíc kamarádil s Vladimírem Růžičkou a když jsme v roce 1985 vybojovali na pražském světovém šampionátu zlaté medaile, ti dva byli snad nejšťastnější.Chodili spolu v objetí, vzájemně si u úst přidržovali flašku šampusu, radostně odpovídali na pozdravy fanoušků, kteří se protlačili do jejich blízkosti, a pokřikovali na sebe nesouvislé věty, jež by se daly volně přeložit třeba jako: to snad není možný!“



Na snímku, pořízeném po vítězném utkání nad Rusy ve finálové skupině MS 1985, stojí ti dva vedle sebe, pravice položené na srdcích, oči upřené ke státní vlajce, stoupající na stožár. Do krajnosti vysílení, ale nevýslovně hrdí. A přešťastní! Bojovníci, kteří právě pro čest té vlajky vydali vše, co v nich bylo… Za dobu, po kterou je Luděk Bukač připravoval k onomu šampionátu, mu z nich v jeho už tehdy notně probílené kštici nepochybně přibyl nejeden další šedivý vlas. Ale ve chvíli, o níž je řeč, na ně jistě byl pyšný. A připomeňme, jak pěkně o Milošovi hovořil na svých stránkách této knihy jeho spoluhráč v obraně mistrů světa Arnold Kadlec.

Bek to byl nezapomenutelný. Dovedl i nebezpečně zaútočit a tvrdě vypálit. Někdy přitom pozapomněl na zadní vrátka a trenéři se pak mohli vzteknout. To ale také bylo tak všechno, co s tím mohli dělat. Byli si vědomi, že jiný už nebude. Zlobili se kvůli tomu na něho na Kladně i v národním mužstvu. Ale ti i oni byli zajedno v tom, že až na tu jednu chybu je to kromobyčejně užitečný borec.

Byl pátý ze sedmi dětí v rodině kladenského valcíře; druhý ze tří kluků. Bydleli zprvu v Rozdělově; byly tam nezastavěné prostory, eldorádo klukovských zábav. Tou nejčastější byly nekonečné hokejové bitvy. V zimě v létě, protože bez bruslí – a s míčkem. Na zimní stadion začal chodit, až když se přestěhovali na Sítnou.

Na mistrovství Evropy hráčů do 18 let si zahrál jen jednou, roku 1979 v Polsku, ale stálo to za to: přivezl si zlatou medaili a navíc se tam poznal s Vladimírem Růžičkou. Ten byl sice o dva roky mladší, ale hned si padli do oka. Už tehdy měli, bažantíci, k lecčemus připomínky, ale na ledě by za mužstvo, za gól, za vítězství upsali duši čertu. Miloš pak prošel i dvěma světovými šampionáty „U 20“; už v období mezi nimi debutoval v reprezentačním áčku. Týmu se na „dvacítkách“ moc nedařilo, ale on byl roku 1981 v Německu vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a zařazen do all stars. Tím si hlasitě řekl o pozvánku do výběru Bukače a Neveselého pro mistrovství světa dospělých ve Švédsku. Byl z toho bronz. Na prahu nové sezony skončilo národní mužstvo třetí i v Kanadském poháru. Už tam si ho vyhlédli zvědové Edmonton Oilers. Mohl namístě podepsat smlouvu a ze zámoří se domů už nevrátit. Pro dvacetiletého mládence snícího o velké sportovní slávě to nebylo snadné rozhodování. Ale „myšlenka na emigraci mě rázem pustila v okamžiku, kdy jsem pomyslel na naše. Jsem z větší rodiny, nějak jsem si nedovedl představit, že bych tu soudržnost porušil a na dlouhý čas tak přišel o nejbližší,“ vrátil se k tomu o mnoho let později v rozhovoru pro Sport plus.

V NHL pak nakonec stejně působil. Ne dlouho, ale i tak se vrátil proměněný. Leccos si tam srovnal v hlavě. Najednou hovořil i s novináři, pro které předtím míval spíše jednoslabičné odpovědi. S “Hořákem“ to prostě vždycky bylo složité. Ale jedno potvrdí všichni, kdo s ním kdy přišli do styku: stálo to za to!


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS