LADISLAV ŠMÍD st.

English

* 24. 5. 1938 v Rožmitále pod Třemšínem

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 18. 12. 2014.

Držitel bronzové medaile ze ZOH-MS 1964, účastník dalších MS 1966 a 1967.

V národním týmu

38 zápasů, poprvé 21. 1. 1964 na ZOH-MS proti Japonsku (17:2), naposledy 12. 3. 1969 v Pardubicích proti USA (6:1) – reprezentací bylo toho dne pověřeno B-mužstvo; 4 góly (3 ve světových soutěžích), první 4. 2. 1964 na ZOH-MS proti Švýcarsku (5:1), poslední 15. 3. 1966 v Záhřebu proti Jugoslávii (21:0).

V lize

389 utkání a 56 gólů. Mistrovské tituly 1968, 1969, 1970, 1971 a 1972.

Mezníky kariéry

Rožmitál, 1953 PZ Plzeň, 1955 Škoda Plzeň, 1957 Dukla Litoměřice, 1958 Dukla Jihlava, trenér 1972 (do roku 1974 hrající) Dukla Jihlava B se sídlem v Liberci, 1979 VTJ Příbram (do roku 1981).



Když Jan Suchý narukoval k jihlavským tankistům, měl Ladislav Šmíd za sebou už pět hokejových sezon v Dukle. Zakrátko oba ztratili své partnery v obraně, kteří se vrátili do civilních klubů, a tak je trenér Pitner dal dohromady. To už se vědělo, že „Souška“ k sobě potřebuje beka, který při jeho častých výpadech do hloubi soupeřovy obrany spolehlivě uhlídá zadní vrátka. A v tom nad „Šmíďáka“ nebylo.

„On byl beran, dopředu se necpal, a tak jsme se k sobě hodili,“ vyprávěl mnohem později Honza Suchý. „Nebyl na tom bruslařsky nijak světově, nevzpomínám si, že by někdy překročil modrou čáru útočné třetiny.“ To je samozřejmě typická „souškovská“ nadsázka, takovým počtem ligových gólů se nemůže pochlubit hned tak každý útočník. V každém případě však „když viděl, jak se ženu k soupeřově brance, koukal mazat co nejrychleji zpátky. Se Šmídem jsme si na sebe zvykli hned, žádné sehrávání nebylo třeba. Měli jsme jasná pravidla: on vzadu a já, jakmile byla šance k přečíslení, v útoku. Byl zkušený hráč a mě bral jako sobě rovného. S hokejem začínal pozdě, až někdy v patnácti letech. I proto byl samorost, všechno měl vydřené, byl obětavý, tvrdý, nikdy se nebál a strašně těžko se obcházel… Sílu měl i v rukách, pálil od modré. Do střel jako já při bránění neskákal. ,To já nepotřebuju, všechno si objezdím a soupeře ke střele ani nepustím,‘ byla jeho hláška. Když jsme si z něho dělali srandu, dokázal ji přijmout, byl to hrozně zábavný člověk, nezkazil žádnou legraci, všude ho měli rádi. Když někde seděl, klapačku nezavřel; bez něj zábava trpěla. Láďa byl kapitánem Dukly, ale na ledě to velký význam nemělo – za rozhodčími se diskutovat často nejezdilo a za nemístné řeči to schytal každý stejně, ať měl céčko, nebo ne. ,Šmíďákovy‘ nepsané kapitánské pravomoci byly znát spíš mimo led.“ 

To je posudek dlouholetého nejbližšího spoluhráče, v porovnání s obvyklou ,Souškovou‘ drsnou kritičností až překvapivě příznivý. Totéž platí o obdivných slovech lídra vojenského týmu Jaroslava Holíka, která rovněž zaznamenal David Lukšů ve svých knihách o jihlavských hokejových hvězdách. „Když  se ,Šmíďák´do někoho pustil, dokázal ho pěkně seřezat. S nikým se nemazlil. Bojovník byl až za hrob. Svého času bodyčekoval i hlavou, to byl jeho oblíbený trik. Když nedokázal soupeře dobruslit, sejmul ho jediným trknutím. Jak byl menší, trochu se sklonil a hráče nabral svou velikou kebulí. Vypadalo to dost divoce, ale bylo to neuvěřitelně účinné. Pár lidí tím beraním ducnutím pěkně vyděsil.“

Ze tří zasvěcených svědectví se před námi skládá obraz nezlomného bojovníka, který by za svůj tým vypustil duši. Hráče, který dobře znal meze svých možností a své hendikepy dovedl účinně kompenzovat nespornými předostmi – pokud je rovnou v přednosti neproměnil. Životního optimisty a pohodáře, rozeného týmového hráče, který svou neotřesitelnou víru v úspěch a samozřejmou schopnost vynaložit všechny své síly a schopnosti k dosažení společného cíle dokázal přenést na celé mužstvo.

Stejně jako o rok mladší Josef Černý začal hrát hokej na rožmitálském rybníku Podzámčáku. Už na jeho ledě se spolu nejednou utkali v klukovských bitvách o puk. Pepík byl výjimečný talent a jeho hráčský růst urychlila i skutečnost, že od čtrnácti let hrál mezi dospělými v krajském přeboru. Oba pak krátce působili v plzeňském ligovém týmu, ale zatímco Pepíka z něj povolávací rozkaz odvedl do brněnské Komety, Láďa zamířil na vojnu nejprve do Litoměřic a teprve po jejich výhře nad Jihlavou v armádním turnaji ho převeleli na Vysočinu. Jihlavské Dukle se upsal na celý svůj hokejový život: i později v Liberci pro ni okřesával nadějné borečky, kteří do nejvyšší soutěže potřebovali ještě nějaký čas zrát.

Vynikajícím obráncem se stal i jeho stejnojmenný syn, hráč NHL, který už také reprezentoval svou vlast na světovém šampionátu.


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS