JOSEF HOREŠOVSKÝ

English

* 18. 7. 1946 v Žilině u Kladna

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1972, stříbro ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy 1971 a 1972, nejlepší obránce MS 1968.

V národním týmu

152 utkání, poprvé 5. 3. 1967 v Praze proti Kanadě (4:4), naposledy 8. 10. 1974 opět v Praze proti stejnému soupeři (tým WHA) 3:1; 23 gólů (13 ve svět. soutěžích), první 12. 2. 1968 v Grenoblu na ZOH-MS proti NDR (10:4, skóroval čtyřikrát), poslední 16. 12. 1973 v Moskvě (Cena Izvestijí, Finsko, 7:1).

V lize

518 utkání a 83 gólů; mistrovské tituly 1970 a 1971.

Mezníky kariéry

1954 Kladno, 1965 Sparta, 1969 Dukla Jihlava, 1971 Sparta, 1976 Č. Budějovice, trenér 1978 Plzeň, 1979 Č. Budějovice, 1980 Sparta, 1982 Grenoble, 1986 Sparta, (do 1990 asistent), 1990 hlavní trenér, 1992 asistent Pavla Wohla, 1995 trenér s Fr. Výborným a St. Bergrem (do roku 1996); vedle toho 1990 – 91 se St. Neveselým u národního mužstva; 1998 trenér Ústí n. L., 2001 Mladá Boleslav, 2004 Třebíč.



Třiaosmdesát ligových gólů, to už u beka o něčem hovoří; zvláště když nejde třeba o Karla Guta nebo Jana Suchého, obránce, kteří při každé vhodné příležitosti vyráželi do brejků nebo si jako falešné křídlo najížděli až na gólmana soupeře. Ne, že by to byl „Medvěd“ neuměl a tu a tam nedal k lepšímu. Ale jeho pravé góly, to byly děsivé petelice od modré čáry a nejednou i zpoza ní. Rány jak z praku. Nejeden strážce branky instinktivně maličko uhnul…

Když v roce 1967 jihlavská Dukla poprvé vyhrála ligu, pěkné závěrečné vysvědčení jí hyzdila ošklivá kaňka zahanbujícího holešovického debaklu od vicemistrů ze Sparty rozdílem sedmi gólů – a s desítkou! Pro vojáky to byl zážitek tak otřesný, že ještě po desítkách let na něj v knize svých vzpomínek přivedl řeč Jan Suchý, který přece na ledě ledacos zažil. „Byl to zápas blbec. Obránce Josef Horešovský nám tehdy dal čtyři góly od modré. V naší bráně se střídali Jursa s Hovorou. Přišla rána, gól, prd, Jursa z brány. Rána, gól, prd, Hovora z brány. Gólmani se na ledě točili jako my hráči. Jednou za tři čtyři střídání to Horešovský z fleku mezi červenou a modrou hvízdl pod víko a skóre zase poskočilo. Čtrnáct tisíc diváků z nás mělo náramnou srandu.“ Aby ne, Pražané vojáky zase až tak často nevyklepli. Přesně to samé se Pepíkovi Horešovskému povedlo rok poté v olympijském turnaji v Grenoblu. Když mu proti NDR dokonale sedla první dalekonosná trhavá střela a potom na střídačce zahlédl spokojené gesto trenéra Pitnera, nováček na světové scéně se osmělil a nasadil k druhé, k třetí… Nakonec to bylo také 10:3 a on zase čtyřikrát z dálky prostřelil brankáře! Hra náhody umí vymyslet věci…

„Medvěd“ – tak mu říkávali. A někdejší spoluhráči ho tak často oslovují dodnes (třeba když se s ním sejdou v návrhové komisi Síně slávy.) Vyrostl v první slavné kladenské líhni padesátých let. Kdysi dávno si z žákovského turnaje v Chomutově přivezl domů plaketu nejlepšího obránce. A fotografii vítězného týmu, na které o hlavu převyšuje i ty největší spoluhráče. Roku 1964 nastoupil na Štvanici v dorostenecké reprezentaci proti Švédům. To už se pozvolna začal připravovat k maturitě. Hned po ní dal Kladnu vale, když se zapsal na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu. Mateřský klub se s jeho odchodem smiřoval jen velmi těžce; tím spíše, že už před ním na stejné škole studoval jiný Kladeňák Jaroslav Jiřík, a po celou tu dobu ho ani nenapadlo změnit dres. Jenže „Brambor“ tam přišel už jako eso ze světového šampionátu, to je hned všechno lehčí. Pepík se na světovou scénu prosadil, až když mu táhlo na dvaadvacátý rok. Zato se na rozdíl od Jardy dočkal titulu mistra světa.

Na podzim roku 1974 si už podruhé zahrál proti na tu dobu neobvykle reprezentativnímu výběru zaoceánských celebrit. Tentokrát nešlo o hvězdy NHL, jako dva roky předtím, ale konkureční ligy WHA, nicméně ve výpravě byly i takové legendy, jako Gordie Howe nebo Bobby Hull. Naši vyhráli 3:1 a on se po zápase furiantsky zeptal trenérů Karla Guta a Jána Staršího: „A pánové, kdy vlastně konečně přijedou ti slavní Kanaďané?“

To už ho ale stále častěji přecházela legrace. Čím dál tím víc ho zlobila bolavá záda. Vydržel ještě pár ligových zápasů, ale hra i trénink mu působily den ode dne nesnesitelnější muka. Jednou už to nevydržel a šel se omluvit trenéru Bukačovi: „Luďku, já už dál nemůžu…“ Ještě to zkoušel, znovu a znovu, ale to už sparťanský dres s číslem 3 oblékal „Malej docent“
– Vladimír Kostka II. Poslední hráčská stáž v Českých Budějoviccích už byla silně poznamenána potížemi nejen se zády, ale – a především – s kyčelními klouby. Bylo mu teprve třicet let, když řada jeho spoluhráčů z roku 1972 znovu pozvedla nad hlavu pohár mistrů světa. Co je to za věk? Už jim však mohl jen držet palce. Zradilo ho zdraví…


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS