JOSEF ČERNÝ

English

* 18. 10. 1939 v Rožmitálu p. Třemšínem

LEVÉ KŘÍDLO

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel stříbra ze ZOH 1968, mistr Evropy 1961 a 1971, účastník ZOH-MS 1960 a 1964, ZOH 1972 a dalších světových šampionátů v letech 1959, 1961, 1963, 1964, 1965, 1966, 1967, 1969, 1970 a 1971; člen Síně slávy IIHF a Klubu hokejových střelců (478 gólů).

V národním týmu

210 utkání, poprvé 5. 3. 1959 v Bratislavě na MS proti Švýcarsku (9:0), naposledy 13. 2. 1972 v Sapporu na ZOH proti SSSR 2:5); 75 gólů (34 ve svět. soutěžích), první a poslední zaznamenal v premiérovém a derniérovém utkání.

V lize

686 utkání v letech 1957 – 1978, 409 gólů; mistrovské tituly 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965, 1966; král ligových střelců 1964 (43 gólů).

Mezníky kariéry

1953 Rožmitál, 1957 Plzeň, 1958 RH / ZKL / Zetor Brno, 1978 hrající trenér ATSE Graz; trenér 1979 Stadlau Vídeň, 1983 Žilina, 1984 Prostějov, 1985 Ytong Brno, 1989 Zoldo di Formi, 1994 Ytong Brno, 1997 Kometa Brno (do r. 1998 a znovu 2000 – 2001).



Nesetkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. Dva hráče, jednoho původem z Uherského Ostrohu, druhého z Rožmitálu pod Třemšínem, dovedlo jejich nadání a tréninkové úsilí do Brna. Tam z nich trenér Vladimír Bouzek vytvořil dvojici, jakých se v českých hokejových dějinách najde jen pár. Centr František Vaněk začínal už svou osmou ligovou sezonu, když našel své životní křídlo. O osm let mladší Josef Černý měl hledání usnadněno, s osudovým centrem se potkal již v druhém dílu své předlouhé ligové pouti. Jak to bylo dál, vyjádřil výstižně už citát na sousední stránce.

Klouček souček z podbrdského městečka byl jedním z posledních reprezentantů, kteří začínali na rybníku. Samorost, jinak to v daných podmínkách nebylo možné, ale talent k pohledání! Jen ho vzali do klubu, už nastupoval za první mužstvo v krajském přeboru dospělých – a to mu bylo čtrnáct! Zajímavé bylo, že ačkoli dojížděl do Plzně do učení, v tamním ligovém klubu o něho projevili zájem teprve v jeho osmnácti letech. Že by o zvěst o zázračném mládenečkovi z Rožmitálu až na zimní stadion v krajském městě nedorazila? Že by nestálo zato pojistit si ho zatím třeba převodem do vlastního dorostu a prohnat ho mlýnem pravidelných tréninků na umělém ledě? Pod svícnem někdy bývá tma… Sáhli po něm, až když se vyučil; možná v obavách, aby ho elektrotechnické řemeslo neodneslo do lovišť některého jiného předního oddílu.

Do Plzně přišel v době, kdy škodováčtí hokejisté brali útokem nejvyšší příčky ligového žebříčku. Už v sezoně 1956 – 57 skončili třetí jen o bod za Spartou a o tři za mistrovskou Kometou. V ročníku jeho ligové premiéry dokonce druzí. V takové euforii se nerado zasahuje do osvědčeného složení. A tak Pepík zatím jen hledal stálé místo v sestavě. Situace se od základů změnila, když roku 1958 narukoval do Brna. Zpočátku nechtěl povolávacímu rozkazu ani věřit: opravdu mě chce Kometa? Mysleli to vážně a hned ho včlenili do týmu čtyřnásobných mistrů. Již v té sezoně nastoupil ve všech 22 zápasech o body a do statistik se zapsal 13 góly a 4 asistencemi. Vaněk to při rovněž stoprocentní účasti měl naruby: 8 branek a 16 přihrávek. Rozhodující podíl na křížovém seskupení čísel měla od samého začátku skvělá součinnost těch dvou. Tak se na velké domácí scéně uvedl hráč, který po letech jako první pokořil hranici čtyř set ligových gólů – ale který už ve své první brněnské sezoně oblékl dres národního mužstva. Časem se proměnil v hráče světového formátu, alei po letech měl stále své venkovské srdce. Už to jeho holubaření – koníček, jaký se mezi vrcholovými sportovci hned tak nenajde…

Vladimír Martinec připomněl ve svých memoárech kritickou situaci ze světového šampionátu 1971. K úvodnímu utkání nastoupil tým jako horký favorit proti Američanům, které ve dvou přípravných zápasech bez problémů vyřídil – a byl bit 1:5! „Nikomu se nechtělo pod sprchu. Sakač vztekle zahodil hokejku do kouta. První střela a hned gól. Ostatní se mračili. Kdyby někdo mezi nás hodil sirku, vyletíme do povětří jako soudek prachu. ,Hlína‘ vedle mě upřeně hleděl na zem… Až po deseti minutách se do ticha ozval hlas kapitána Pepíka Černého: „Někdo nám ublížil? Turnaj nekončí, mládenci!“

Kapitán, jaký má být. Jeho obdivovatelé nikdy nepřestali litovat, že se po návratu z olympijského Sappora vzdal reprezentace. Později asi litoval i on. Ale tehdy se cítil unaven, dotčen některými křivdivými posudky své formy a roztrpčen politicky motivovanými pokusy domluvenou remízou se Sověty postarat se jim o zlatou jistotu a nám pohlídat stříbro… Jako kapitán s tím nechtěl nic mít. A tak se rozhodl skončit – právě v předvečer MS 1972, které našemu hokeji po třiadvaceti letech znovu vyneslo světový primát. Byl by si tu poctu zasloužil jako málokdo jiný!


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS