JAN HAVEL

Česky

* 10. 11. 1942 v Kolíně

PRAVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 18. 12. 2014.

Držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy z roku 1971, účastník MS v letech 1967, 1969 a 1971 a ZOH 1972, kde však do hry nezasáhl. Člen Klubu hokejových střelců.

V národním týmu

63 utkání (14 ve světových soutěžích), poprvé 8. 4. 1966 v Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadtu) proti NDR (9:3), naposledy 28. 1. 1972 v Tokiu proti Švýcarsku (7:2); 34 gólů (14 ve světových soutěžích), první a poslední v premiérovém a derniérovém utkání.

V lize

460 utkání v letech 1961 – 1975 a 286 gólů. Král střelců v ligovém ročníku 1967-68 (39 gólů).

Mezníky kariéry

1951 Tatra Kolín, 1961 Dukla Litoměřice a liga, 1962 Dukla Jihlava, 1963 Sparta Praha, 1975 Slavia Praha (do roku 1979); trenér 1978 Slavia Praha, 1980 Kralupy, 1981 Slaný, 1983 Kolín, 1985 Příbram (do roku 1987), 2007 juniorka Sparty.



Armáda je armáda, ale hokej je hokej. Za obvyklých okolností by k přesunu vojáčka z jedné posádky do druhé bohatě postačil třířádkový článek denního rozkazu, nadepsaný Svobodník Havel – převelení. Jenomže když jihlavská Dukla Honzu v prvním roce jeho základní služby půjčila své litoměřické jmenovkyni a do příští sezony ho chtěla zpátky, byl oheň na střeše. První ligu hráli nejen jihlavští tankisté, ale i litoměřičtí ženisté. A „Gusta“ Havel se mezitím stal idolem ústeckého zimního stadionu, kde měli litoměřičtí hokejoví vojáci svůj domácí led. Hned v prvním roce svého působení v elitní soutěži si z pozice týmu bojujícího o záchranu div nevystřílel titul krále ligových střelců! (Dodnes si nedá říci, že ho o něj nepřipravily jen zmatky v dobových kanonýrských statistikách.)

I k té své slavné přezdívce – mezi hokejisty mu dodnes nikdo jinak neřekne – přišel v Litoměřicích. Přišil mu ji trenér Antonín Haukvic. V době, kdy si devatenáctiletý Honza teprve zakládal na svou příští slávu, patřil už motocyklový závodník Gusta Havel k našim nejpopulárnějším sportovcům. A protože se i jeho hokejový jmenovec rád proháněl na motorce (občas mu to v zájmu jeho zdraví i další sportovní dráhy musel táta a po něm i vojenští páni zakazovat), nemuselo se pro přezdívku jít daleko.

Na rozdíl od většiny svých svěřenců, kteří měli nárameníky s hvězdičkami jen propůjčené a nikterak si na nich nezakládali, byl Jaroslav Pitner opravdovým důstojníkem, dbalým řádů. Ale také trenérem! Havla pro sezonu 1962-63 potřeboval, a tak ho na jejím prahu jednoduše unesl! Rozpoutalo to zákulisní bitvu mezi různými stupni velení a generály, kteří fandili těm či oněm. Čemu dát přednost? Posílení Jihlavských, kteří stále zřetelněji mířili k ligovému vrcholu – nebo udržení Litoměřických v soutěži? Došlo to tak daleko, že na bratislavský zimní stadion, kde se Pitnerův tým zúčastnil předligového turnaje, přišel dozorčí důstojník tamní posádky s rozkazem odvést svobodníka Havla a okamžitě ho eskortovat k jeho dosavadnímu útvaru! Nakonec to rozseklo až tehdejší ministerstvo národní obrany: hráč patří Jihlavě! Jeho staronového velitele ovšem čekal pěkný koberec…

Když Havel v následujícím roce dostříhal metr, získala mimořádně perspektivního útočníka a střelce Sparta. Teprve tam z původního centra definitivně udělali pravé křídlo – i pro národní mužstvo.

„Konstruktivní hráč, velmi dobrý bruslař s vynikajícím citem pro zakončení akcí,“ tak ho jednou větou charakterizoval trenér Karel Gut. „Gusta“ se uměl uvolnit, přečíslit soupeřovu defenzivu, v pravý čas přihrát – a hlavně vzít na sebe odpovědnost za zdárné zakončení útočné akce. Spoluhráči i fanoušci mu nejednou vyčítali, že v těžkých chvílích dost nevypomáhá obraně, že se vyhýbá tvrdým osobním střetům. Něco na tom určitě bylo. Ale nebyl prvním ani posledním vynikajícím útočníkem a střelcem, na kterého se dala vztáhnout taková kritika. Což třeba Stanislav Konopásek, excelentní levé křídlo první útočné řady našich prvních mistrů světa, působil na ledě jinak?  Možná by se byl i „Gusta“ Havel více uplatnil v časech, kdy našemu hokeji dominovala štvanická škola technického, kombinačního, vtipně tvořivého hokeje, která naší reprezentaci vynesla první velké triumfy...

Lidé jsou různí – a také hokejoví borci jsou jen lidé. Jan Havel nepatřil k bojovníkům, na potkání rozdávajícím tvrdé rány. Při svém způsobu hry jich sám schytal bezpočet, na nebezpečné útočníky jeho formátu měli protivníci vždycky spadeno. Jen neuměl rány vracet. Prostě to v něm nebylo. Ostatně jeho přínos týmu byl v něčem jiném. A byl nemalý. K dotvrzení toho názoru stačí znovu si přeletět očima výčet jeho ligových i reprezentačních gólů.

Patřil k hráčům, kteří z nejrůznějších důvodů nemohli být u toho, když roku 1972 národní mužstvo po třiadvacetiletém znovu vybojovalo pohár mistrů světa – ale tak či onak do té zlaté party také patřili.



Pilsner TipSport Škoda Komerční banka Kaufland Sencor Generali Česká pojišťovna CCM DrWitt Sport ČT Impuls BPA Český hokej Hlavní město Praha