ARNOLD KADLEC

English

* 28. 1. 1959 v Mostě

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 19. 12. 2013.

Mistr světa 1985, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1984, účastník dalších ZOH 1980 a MS 1981, 1982, 1983 a 1986.

V národním týmu

178 utkání, poprvé 8. 9. 1979 v Praze v turnaji proti Švédsku (3:0), naposledy 5. 4. 1987 v Praze přátelsky proti Finsku (2:2) ; 21 gólů (10 ve světových soutěžích), první 16. 2. 1980 v Lake Placid na ZOH proti Rumunsku (7:2), poslední 16. 12. 1985 v Moskvě na Ceně Izvestijí proti Švédsku (2:3).

V lize

488 utkání v letech 1976 – 1988, 100 gólů.

Mezníky kariéry

1965 Litvínov, 1978 Dukla Jihlava, 1980 Litvínov, 1989 Lukko Rauna, 1990 Val di Fassa, 1991 Chomutov (do roku 1992).



Už jsme si v této knize položili otázku, čím to je, že z malého Litvínova dobyli hokejový svět tři fenomenální centři: Ivan Hlinka, Vladimír Růžička a Robert Reichel. To se ale můžeme stejným právem ptát, jak to, že odtamtud také pocházejí tak skvělí beci, jako byli Jiří Bubla a jeho syn Jiří Šlégr – nebo Bublův nástupce v mužstvu Chezy i v reprezentaci Arnold Kadlec. Prostě se tam napořád rodí skvělí hokejisté. Pánbůh ví, čím to je. Vodou asi ne.

Arny byl vynikající obránce, podle Karla Guta „fyzicky dobře připravený, nesmlouvavý v osobních soubojích, s neustálou snahou o útočnou činnost.“ Jinými slovy, ale v dokonalé názorové shodě, to potvrzuje charakteristiku z klubové kroniky na sousední straně. V první sezoně po návratu z vojny nastřílel v lize 17 gólů. Víc z celého černožlutého týmu tehdy dokázal jen Ivan Hlinka s 21 góly, ale to byl kanonýr par excelence, však se litvínovským králem střelců stal už podeváté! Znamenitou mušku měl tehdy Arny i na světovém šampionátu ve Švédsku, tam dal 5 gólů. V následující sezoně jeho ligových gólů bylo 14, pak tři roky po sobě vždy 10. Na obránce to byla velmi solidní čísla; na druhé straně ale vlastně nepřímo vysvětlují, proč v reprezentaci nehrál ve dvojici s klubovým kolegou Eduardem Uvírou, i když by to bylo nasnadě. Oba se však vždycky tlačili trochu dopředu; každý z nich potřeboval spíše partnera, který by mu v takových chvílích kryl záda. A tak i v Litvínově hrával Arny s Karagavrilidisem a později s Procházkou a Uvíra s Macholdou starším.

Roku 1984 obsadil Litvínov v lize druhé místo o čtyři body za jihlavskou Duklou, ale o devět před třetími Pardubicemi. On patřil ke třem hráčům, kteří nastoupili ve všech zápasech. Výbornou formu prokázal i v olympijském turnaji v sarajevské hale Setra. Spolehlivě bránil, rozehrával útočné akce a sám se do nich často zapojoval. Obětavě se vrhal do střel. A sám se pak veřejně přiznal k tomu, čeho si prakticky nikdo nevšiml: k podílu na smolném gólu od modré čáry, kterým tehdy Rusové v rozhodujícím souboji o zlaté medaile zlomili náš počáteční nápor. „Chtěl jsem se Koževnikovovi do té střely postavit, ale puk mi jen nepatrně zavadil o hůl a změnil směr, takže ,Česťa‘ Šindel už nemohl zasáhnout. Kotouč trefil horní tyčku, od té jeho záda, a pak…“ Naši tehdy podlehli sborné 0:2. Když se rok sešel s rokem, vynahradili si to ve finálové skupině pražského šampionátu vítězstvím 2:1, které se stalo prvním krokem k vytouženému poháru.

Přes všechnu svou výtečnou hru býval Arny občas terčem kritiky. Většinou takové zvláštní, ve stylu „je výborný, ale při svých schopnostech by mohl být ještě lepší.“ Prý jako kdyby se do hry nepokládal celý, jako kdyby z něho vyzařovala jakási rezervovanost. Jak a čím takovému odsudku čelit? A z čeho vlastně pramenil? Snad se veškeré jeho úsilí, důraz, obětavost, slovem všechno, co do hry vkládal, ne dost odráželo v jeho tváři… Samozřejmě to zdaleka nebyl názor všech, kdo o jeho hře hovořili nebo psali. Ale jsme už takoví, že takové výhrady si povšimneme spíše, než jednoznačné chvály. Má laxní přístup, dalo se dokonce někde číst.

„Laxní… Poprvé jsem to slyšel, ještě když jsem hrál za žáky,“ prozradil jednomu novináři. „Ani jsem tehdy neměl tušení, co to slovo znamená.“ Ale nemohl si je nezapamatovat, protože se za ním skrývala křivda. Tu laxnost pak tu a tam míval na talíři i tehdy, když se stavěl do cesty ranám, které přes všechnu výstroj pekelně bolely.

V nejúspěšnějších letech své hry v reprezentaci, 1984 a 1985, chodil na led s Miloslavem Hořavou. Rozuměli si dokonale. „Hořák je fajn,“ řekl o partnerovi v defenzivě. „Jak to říct… Vím, že by mi třeba přihrál před prázdnou brankou a bylo by mu fuk, že potom budu slavnej já, ne on. Je to kamarád. “ Nedlouho potom, co byla vyřčena ta slova, se spolu stali mistry světa.


PARTNEŘI:

BPA CCM Coca Cola ČSLH ČT Impuls Pilsner Sencor Škoda Sport TipSport Generali Hlavní město Praha

PODĚKOVÁNÍ:

CHP Muzeum Historie Galerie Harfa CSLH IIHF Hokej.cz

Síň slávy Českého hokeje
Všechna práva vyhrazena © 2015

Webcreative.cz © 2015
Redakční systém mCMS